Pozvánka na Nový Zéland

Jak jinak nazvat pro oči našince cizokrajné fotografie Martina Slívy, fotografa a průvodce po Novém Zélandě? Tomuto souostroví, které je největší částí Zélandie, se řekne maorsky Aotearoa, neboli země dlouhého bílého oblaku. Kdybyste si to nebyli schopni zapamatovat, tak je to jednoduché: ao = oblak, tea = bílý, roa = dlouhý. Člověk by řekl, že tea je čaj, ale jak vidíme, na Zélandě tomu tak není. Podobně jako světoznámý fjord s názvem Milford Sound (na předposledním obrázku), nesouvisí se "zvukem čaje"... Jo jo, Nový Zéland, následovník Starého Zélanda, je jedna z těch nemnoha zemí, které jsou zasvěceny zádveřovým (outdoor), adrenalinovým sportům. Nejslavnější z nich je ten, že vyskočíte z letadla s padákem, na nohách máte lyže, dopadnete na ledovec a sjedete po prkýnkách až do moře a díky tomu, že na Zélandě pořád fouká, tak na moři si zapřaženi do padáku jedete v klídku po čtyřmetrových vlnkách a okolo vás vesele skáčou delfíni. Když ovšem máte blbej den, tak místo delfínů jsou tam žraloci. Tomuto sportu se říká lidově Aoraetoa (ao = oblak, rae = lyžák, toa = mňamka), to proto, že často mají lidé špatně seřízené vázání, za letu jim lyže vypnou, ledovec sjedou po prdeli a lyžáky je táhnou v oceánu ke dnu. Zjistilo se, že delfíni mají inteligenci a jsou vám schopni i ochotni v této prekérní situaci pomoci rozepnout přezkáče, ale všudypřítomní šmejdilové žraloci pro to nemají nižádné pochopení. Noha v přezkáči je na jejich jídelníčku oblíbenou novinkou a vítanou změnou po již trochu otřepané noze v ploutvi.

Býti hudebníkem (ale jakým?)

Jaroslav Seifert napsal kdysi svou poslední, 25. sbírku, s názvem Býti básníkem a z ní mi v hlavě zejména utkvěl verš „Kralupy nejsou krásné město / a nikdy nebyly.” To je tedy pravda. A nikdy nebudou. To je sice taky pravda, ale to básník Seifert nenapsal, protože byl mazanej. Mě právě napadlo napsat stať Býti hudebníkem, snad ne svou 25. a poslední. A nechci v ní psát o negativech, jak se tomu celý život snažil vyhýbat i mistr Seifert. Byť po tolika létech zkušeností se statusem „býti hudebníkem” musím říci, že často zpytuji svědomí paní Hudby a ptám se jí, jak to s námi vlastně vůbec myslí. Zrovna tento týden mi jeden profesionální pianista stále opakoval: „Já mám za hraní nízké honoráře.. Ale my hudbu děláme, protože ji milujeme, že ano?” A chtěl po mně přitakání. Když už své souvětí zopakoval potřetí - shodou okolností po mně chtěl, abych za něj vzal hraní v hotelu - řekl jsem mu: „Ano, ale jen jestli miluje také hudba nás.” Když tedy budu nadále psát tak, že začnu tvrdit, že „Kralupy překrásné město jsou”, což by se moc líbilo odborníkům na pozitivní myšlení, pak mi zbývají už jen dva hlavní směry, kterými se mohu ve svém psaní ubírat. A sice buď psát o hudbě jako o zážitcích, které byly důvodem, proč se člověk na dráhu hudebníka vydal. Byly to zážitky životní, kdy je člověk hudbou fascinován, prostě úplně pohlcen a současně si uvědomuje, na rozdíl od člověka v tomto směru méně políbeného, že té hudbě nějak rozumí, že se v ní vlastně neztrácí a že je ji schopen sám tvořit. To je zásadní moment v životě hudebníka. A protože se jednou nohou ocitá v té fascinaci, je pro něho těžké brát v potaz i prozaickou stránku věci. Můj kamarád Jochen Schmidt, bubeník a učitel hudby od Ansbachu, mě obohatil o zajímavou učitelskou výpověď: „Jakmile se mě adept na první hodině zeptá, až se hrát naučí, kolik se dá bubnováním vydělat, rovnou mu řeknu, že nemá smysl, aby se hrou na nástroj vůbec zabýval, protože vím, že z něho bubeník nikdy nebude.” To je, myslím si, výmluvné. Jistě, spousta lidí muziku dělá, protože je prostě baví, hotovo. Ale ne každý chce zůstat celý život amatérem, zvláště když má na víc. A když jste profesionální hudebník, zjistíte, že zážitky spíše zprostředkováváte, protože si těžko můžete dovolit se jim tak bezuzdně oddat, jak to může právě jen amatér a nebo samozřejmě posluchač. Na hudbu se zkrátka musíte soustředit a zasvětit jí život za cenu, kterou podle některých nemá. Všechny hudební časopisy se zabývají výpověďmi hudebníků a jejich „fascinací” hudbou a žehráním na svět. Není nudnějšího čtení, zvláště také proto, že většina toho čtení není upřímná, ani pravdivá. Můžete si být jisti, že každý hudebník si potřebuje udělat reklamu, a to je celé psaní v kronice se štítkem „býti hudebníkem". Takže, vědom si této pasti a zvláštního jemnocitu publika čtoucího můj blog, rozhodl jsem se vydati cestou neotřelou a popsati vám ono „býti hudebníkem” z jediné zbývající možné pozice, totiž šílené rozjařenosti.

Martin Slíva: Chléb o dvou kůrkách je i na Zélandě

Otiskuji zajímavý příspěvek o korupci na Novém Zélandě z pera mého kamaráda, který žije v zemi kiwiů už docela dlouho. Víte, mně vždycky když něco v životě nebo na naší zemi netěší, tak bych se nejradši odpálil na měsíc a nebo aspoň na Zéland, protože dál už to nejde. A teď čtu, že je to tam pomalu jak u nás v Horní Dolní... No to přece není možné...! Tak jak to tedy je, Martine...?

Kam s ním, s pianem?

Milí přátelé, čas od času (a teď zas nějak častěji) se mě někdo ptá na radu ohledně nákupu nebo prodeje piana. Vytvořil jsem proto pro vás jednoduchý návod, co vzít v potaz a proč. Nuže vizte následující text a tabulku.

Černobílý křehký svět Karla Koutského

Autor následujících fotografií Karel Koutský, kterému neřekneme jinak než Karlík, je veselý, ba rozjařený muž. Je s ním sranda. Ale když přijde na tvorbu, tak výsledky jeho práce jsou vlastně vážné. Stejně vážně bere Boha a výchovu manželky. Jeho manželka je ovšem naštěstí také veselý člověk, a tak celá ta vážnost má lidský, ba někdy spíš legrační rozměr. Karlík je velmi otevřený člověk. Založil v Praze volné družstvo fotografů s názvem Ateliér Fotorenesance, které je otevřeno dalším zájemcům. Je možné se stát jeho součástí ve společném prostoru galerie / tvůrčí dílny poblíž Švandova divadla, fotit, vyvolávat, scházet se a vystavovat tam. Krom toho vydává Karlík monografie různým, i velmi věhlasným fotografům. Zkrátka je to kreativec k pohledání. A jeho ateliér umí zpracovávat černobílý materiál technikami dnes už neviděnými, zastaralými a pracnými, a tak se v tom spolku lidí okolo něj udržuje pěkná řemeslná tradice. No nekupte to. Zařadili jsem sem, jak už pomalu začíná být zvykem, pět ukázek. Napište přeci, zda se vám to líbí (obrázky nějak zatím jsou zcela bez komentářů, a to jsme původně začali divoženkami. Že by to bylo na vás moc zhurta?). Ten černobílý svět je přece nějak zvláštně křehký...

Eskapismus v nás

Chtěl jsem přesně před rokem konečně sednout a složit kantátu na téma "SKULINA", které mě delší dobu fascinuje. Víte co, uniknout skulinou, která se čas od času v životě člověka objeví, dostat se mimo svou realitu a žít si... Začal jsem pracovat na textu, partituře a okolnostech uvedení. Jenže právě ty okolnosti tomu nenahrály a já to vzdal. Téma ovšem zůstalo: Uniknout do světa fantazie, jo to je můj život. A už se z takového světa nemuset vracet... Je to snad v mém případě umocněno, že jsem ve znamení ryb? V každé případě zůstalo torzo textu. Je tu opět září, doba nového nádechu, návrat do škol a divadel, z našeho kumštýřského pohledu začíná sezóna, nový rok, který se počítá od září do června. Nedávno jsem viděl nafilmovanou scénu z moře, kterak létající ryby unikají před žraloky. Žralok už už ji má v tlamě, ale ona se odrazí zadní ploutví a vyletí do výšky třeba i pár desítek metrů a pak plachtí i více než sto metrů a ještě dovede na konci neodvratného pádu rozkmitat tělo a o něco ten svůj "let" prodloužit. Jenže ve vodě už na ni čeká hejno žraloků. Odrazí se tedy znovu, jenže - chyba lávky, ve vzduchu jsou ptáci, a ti ji slupnou jako malinu. Škoda. Létající ryba toho umí tolik - plavat a létat, což predátoři neocení. Jenže je to holt malá ryba, tak musí unikat. Třeba i do světa fantazie, který je v luftu.

Pohled dírkou od špendlíku

Roman Szpuk a jeho první pokusy s camerou obscurou. Tématem je jeho milovaná Šumava. Camera obscura je nějaká krabička, krabice či místnost s dírkou nebo otvorem na jedné straně. Na chvíli necháte dír(k)ou proudit světlo dovnitř a pak ji zaklopíte. Fotografický materiál uvnitř krabice, například pozitivní papír, se exponuje. Zachycený obraz je převrácený, ale proporčně věrný skutečnosti. Není to ale jen tak, musíte se s tím naučit zacházet. Tuto techniku popsal již v 5. století před naším letopočtem jistý čínský filosof. V dnešním přetechnizovaném světě znamená camera obscura návrat k jisté ryzosti. Posuďte sami.

Naše hereze jsou kruhy v polích

Moji milí, dnes jsem se rozhodl napsat vám vysvětlení ke kruhům v polích. Předem svého psaní bych vás však chtěl zároveň uchránit od průniku neznámých energií, které by mohly při čtení prudce a negativně ovlivnit trávení některých z vás. Článek bude totiž obsahovat seznam neznámých alergenů a bůhví, co se s vámi po jeho požití může stát. Na klinikách je už tak jako tak dost obsazeno a já si vás nemůžu vzíti na triko. Považte tedy, zdali článek čísti. Zvláště ti, kteří se z mých názorů už teď můžou po..., nechť raději dále nečtou. Ušetří si čas i papír. Děkuji za pochopení. Autor.

Na hrubé ucho hrubá záplata

Potkali jsme se nedávno náhodou s kamarádem fotografem Karlíkem Koutským, který má fotografické studio, galerii a vydavatelství Fotorenesance a fotí výhradně černobíle, staromilec. A když jsme si chtěli někam sednout, přidružily se k nám opět dílem náhody dvě jeho známé, snad spolužačky jeho manželky, které nemají s uměním vůbec nic společného. Společnost tedy různorodá a my jsme si s Karlíkem zrovna tak chtěli povídat o umění… Ale přesto se stalo, že jsme se nějak dostali k otázce, zda se naše vnímání, tedy vnímání soudobého člověka, obecně zlepšuje. Dámám se myslím zdálo pravděpodobné, že by tomu tak býti mohlo, neb našinec by následkem tuhého vzdělávání ruku v ruce s informační revolucí mohl a snád i měl býti k světu vnímavější. Těžko říci. Já bych řekl, že ne, že by to mělo být daleko lepší, že bychom měli být dál, ale když dojde na lámání chleba, nějak zvítězí vždycky ty prachy, vnímání nevnímání. Například se určitě lepší technologie nakládání s odpady, ale odpadů je stále víc. Lepší se třeba ekologická morálka části obyvatel, jejich vnímání přírody jako pokladu, který je nutno uchránit, ale současně lidstvo roste takovou exponenciální křivkou, takže se veškerý poklad vyrvat z lůna přírody zkrátka bude muset, to se (jinak) nedá svítit. Takže lidstvo přes veškerý „pock-rock“ podle mě spíš stagnuje. A jeho jemnocit k umění vůčihledě slábne. To tvrdil jak Karlík, tak i já, a dámy z toho byly zmatené. Jak to? Karlíkovo exposé, jak lidé vnímají fotografii a co na ní považují za dobré, si vám netroufám převyprávět. Karlíkovi prošly rukama tisíce a tisíce fotografií. Snad by se jeho řeč dala shrnout do věty, že se lidé pohybují většinou v rámci uměleckého i výpovědního klišé a nevědí o tom. Za sebe mohu říci, že s vnímáním hudby to slavné moc není a klišé je slabé slovo. Bavíme se o tom často s kolegy muzikanty, ale platné je nám to jako mrtvému zimník. Rádi bychom lidem přinesli něco lepšího, než co lidé žádají, ale jejich vkus nepředěláme. To oni si nás objednávají a výzvy jsou povětšinou nízké. Škoda. Lidé netuší, co by mohli chtít.

Básník všude bratra má

Nevím, proč mi trvalo padesát dva let ujet sto padesát kilometrů, abych se ocitl ve městě Budyšíně. Jenom sto padesát kiláků, ani o jeden víc – vždyť to člověk běžně najezdí týdně někam na chalupu nebo na hory. Já ostuda! Z Prahy to vezmete přes Mělník, Českou Lípu, Nový Bor, Rumburk a jste tam. Budyšín, hlavní město Horní Lužice, se rozprostírá hned za Lužickými horami, nikoli v Polsku, jak si někteří myslí, nýbrž ve Svobodném státě Sasko. Ano, krásný, prastarý a svobodomyslný Budyšín, který se chválabohu uchránil před husity. A o kus dál, směrem k Berlínu, leží zase Chotěbuz, centrum Lužice dolní. Obě Lužice to mají složité, mluví totiž dvěma odlišnými jazyky – dolní a horní lužickou srbštinou, které se od sebe liší prý více než čeština a slovenčina. Jak je ten kraj rozsáhlý? Historicky docela dost, ale dneska se vejde jen do několika okresů. Ještě v roce končící druhé světové války, byl podle mapy dlouhý řekněme jako z Prahy k nejsevernějšímu výběžku Čech. Ale v rámci dnešního sjednoceného Německa jde o pouhý region, tedy přesněji regiony dva, poněvadž Dolní Lužice leží pro změnu v Braniborsku, v jehož přídomku už „svobodný stát“ jaksi nestojí. Však také Dolní Lužičané, jsouce kousíček od Berlína, byli vystaveni větší germanizaci, a to se projevilo i na tom, že dnes dolní lužickou srbštinou mluví odhadem pět tisíc duší, při čemž číst v ní neumí prý málem nikdo. Hornolužickou srbštinou hovoří možná lidí tisícovek čtyřicet, avšak v denním styku odhadem zas jen čtvrtina z nich. Ach, to je pramálo. Jak dlouho se může takový jazykový kmen udržet? To je ve hvězdách – stejnou otázku si však kladl již abbé Dobrovský. Ale jak jim s tím pomoci? Chodit na demonstrace proti zavírání srbských škol? No, jeden by věděl, avšak lužickosrbské ženy (a muži) by třeba nebyli pro… Zkrátka je třeba „dělat“ děti, což je při proklamovaném úbytku spermií, alespoň tedy českých mužů, možná problém. Dle článku nedávno publikovaném v našem tisku, se „za čtvrt století počet spermií u mužů (taky u koho jiného - pozn. autora) snížil o 60 procent a v ČR je až čtvrtina párů neplodných“. A nikdo navíc netuší, která spermie je zárodkem básníka. Kdyby ano, inženýři lidského štěstí by jistě hranici spermií ještě o nějaký ten procentní bod, jak se dnes moderně říká, rádi snížili. Básníků je ovšem v dnešní Lužici naštěstí dost, takže to s tím lužickosrbským etnikem tak nahnuté nebude…