Pohled dírkou od špendlíku

Roman Szpuk a jeho první pokusy s camerou obscurou. Tématem je jeho milovaná Šumava. Camera obscura je nějaká krabička, krabice či místnost s dírkou nebo otvorem na jedné straně. Na chvíli necháte dír(k)ou proudit světlo dovnitř a pak ji zaklopíte. Fotografický materiál uvnitř krabice, například pozitivní papír, se exponuje. Zachycený obraz je převrácený, ale proporčně věrný skutečnosti. Není to ale jen tak, musíte se s tím naučit zacházet. Tuto techniku popsal již v 5. století před naším letopočtem jistý čínský filosof. V dnešním přetechnizovaném světě znamená camera obscura návrat k jisté ryzosti. Posuďte sami.

Naše hereze jsou kruhy v polích

Moji milí, dnes jsem se rozhodl napsat vám vysvětlení ke kruhům v polích. Předem svého psaní bych vás však chtěl zároveň uchránit od průniku neznámých energií, které by mohly při čtení prudce a negativně ovlivnit trávení některých z vás. Článek bude totiž obsahovat seznam neznámých alergenů a bůhví, co se s vámi po jeho požití může stát. Na klinikách je už tak jako tak dost obsazeno a já si vás nemůžu vzíti na triko. Považte tedy, zdali článek čísti. Zvláště ti, kteří se z mých názorů už teď můžou po..., nechť raději dále nečtou. Ušetří si čas i papír. Děkuji za pochopení. Autor.

Na hrubé ucho hrubá záplata

Potkali jsme se nedávno náhodou s kamarádem fotografem Karlíkem Koutským, který má fotografické studio, galerii a vydavatelství Fotorenesance a fotí výhradně černobíle, staromilec. A když jsme si chtěli někam sednout, přidružily se k nám opět dílem náhody dvě jeho známé, snad spolužačky jeho manželky, které nemají s uměním vůbec nic společného. Společnost tedy různorodá a my jsme si s Karlíkem zrovna tak chtěli povídat o umění… Ale přesto se stalo, že jsme se nějak dostali k otázce, zda se naše vnímání, tedy vnímání soudobého člověka, obecně zlepšuje. Dámám se myslím zdálo pravděpodobné, že by tomu tak býti mohlo, neb našinec by následkem tuhého vzdělávání ruku v ruce s informační revolucí mohl a snád i měl býti k světu vnímavější. Těžko říci. Já bych řekl, že ne, že by to mělo být daleko lepší, že bychom měli být dál, ale když dojde na lámání chleba, nějak zvítězí vždycky ty prachy, vnímání nevnímání. Například se určitě lepší technologie nakládání s odpady, ale odpadů je stále víc. Lepší se třeba ekologická morálka části obyvatel, jejich vnímání přírody jako pokladu, který je nutno uchránit, ale současně lidstvo roste takovou exponenciální křivkou, takže se veškerý poklad vyrvat z lůna přírody zkrátka bude muset, to se (jinak) nedá svítit. Takže lidstvo přes veškerý „pock-rock“ podle mě spíš stagnuje. A jeho jemnocit k umění vůčihledě slábne. To tvrdil jak Karlík, tak i já, a dámy z toho byly zmatené. Jak to? Karlíkovo exposé, jak lidé vnímají fotografii a co na ní považují za dobré, si vám netroufám převyprávět. Karlíkovi prošly rukama tisíce a tisíce fotografií. Snad by se jeho řeč dala shrnout do věty, že se lidé pohybují většinou v rámci uměleckého i výpovědního klišé a nevědí o tom. Za sebe mohu říci, že s vnímáním hudby to slavné moc není a klišé je slabé slovo. Bavíme se o tom často s kolegy muzikanty, ale platné je nám to jako mrtvému zimník. Rádi bychom lidem přinesli něco lepšího, než co lidé žádají, ale jejich vkus nepředěláme. To oni si nás objednávají a výzvy jsou povětšinou nízké. Škoda. Lidé netuší, co by mohli chtít.

Básník všude bratra má

Nevím, proč mi trvalo padesát dva let ujet sto padesát kilometrů, abych se ocitl ve městě Budyšíně. Jenom sto padesát kiláků, ani o jeden víc – vždyť to člověk běžně najezdí týdně někam na chalupu nebo na hory. Já ostuda! Z Prahy to vezmete přes Mělník, Českou Lípu, Nový Bor, Rumburk a jste tam. Budyšín, hlavní město Horní Lužice, se rozprostírá hned za Lužickými horami, nikoli v Polsku, jak si někteří myslí, nýbrž ve Svobodném státě Sasko. Ano, krásný, prastarý a svobodomyslný Budyšín, který se chválabohu uchránil před husity. A o kus dál, směrem k Berlínu, leží zase Chotěbuz, centrum Lužice dolní. Obě Lužice to mají složité, mluví totiž dvěma odlišnými jazyky – dolní a horní lužickou srbštinou, které se od sebe liší prý více než čeština a slovenčina. Jak je ten kraj rozsáhlý? Historicky docela dost, ale dneska se vejde jen do několika okresů. Ještě v roce končící druhé světové války, byl podle mapy dlouhý řekněme jako z Prahy k nejsevernějšímu výběžku Čech. Ale v rámci dnešního sjednoceného Německa jde o pouhý region, tedy přesněji regiony dva, poněvadž Dolní Lužice leží pro změnu v Braniborsku, v jehož přídomku už „svobodný stát“ jaksi nestojí. Však také Dolní Lužičané, jsouce kousíček od Berlína, byli vystaveni větší germanizaci, a to se projevilo i na tom, že dnes dolní lužickou srbštinou mluví odhadem pět tisíc duší, při čemž číst v ní neumí prý málem nikdo. Hornolužickou srbštinou hovoří možná lidí tisícovek čtyřicet, avšak v denním styku odhadem zas jen čtvrtina z nich. Ach, to je pramálo. Jak dlouho se může takový jazykový kmen udržet? To je ve hvězdách – stejnou otázku si však kladl již abbé Dobrovský. Ale jak jim s tím pomoci? Chodit na demonstrace proti zavírání srbských škol? No, jeden by věděl, avšak lužickosrbské ženy (a muži) by třeba nebyli pro… Zkrátka je třeba „dělat“ děti, což je při proklamovaném úbytku spermií, alespoň tedy českých mužů, možná problém. Dle článku nedávno publikovaném v našem tisku, se „za čtvrt století počet spermií u mužů (taky u koho jiného - pozn. autora) snížil o 60 procent a v ČR je až čtvrtina párů neplodných“. A nikdo navíc netuší, která spermie je zárodkem básníka. Kdyby ano, inženýři lidského štěstí by jistě hranici spermií ještě o nějaký ten procentní bod, jak se dnes moderně říká, rádi snížili. Básníků je ovšem v dnešní Lužici naštěstí dost, takže to s tím lužickosrbským etnikem tak nahnuté nebude…

Tajemné Lešehradeum

Nikdy bych si byl nepomyslil, že ten bájný dům, o němž jsem pouze slýchával, se stane mým bydlištěm. Nechal ho postavit Emanuel Lešetický (1877-1955), archivář zemské banky, rodem z Netolic, jehož otec coby důstojník rakouské armády koupil rodu šlechtický titul. Jeho erb se skví nad vchodem do domu. Lešetický přijal umělecké jméno Lešehrad a svůj výtvor nazval Lešehradeem. Jeho původním záměrem bylo, aby dům sloužil jako veřejný archiv, per futuro jakýsi jeho památník. Lešehrad byl totiž od dětství náruživým sběratelem. Zaměřoval se zejména na sbírku autografů, tedy nejrůznějších písemností od známých i neznámých osob. Podle svého svědectví publikovaného v brožurce nazvané - jak jinak - Lešehradeum, bylo v jeho době získávání dopisů a jiných memorábilií např. z dob francouzské revoluce, nebo třeba z období kolem třicetileté války, ale i mnohem starších, celkem dostupné. Krom písemností však Lešehrad sbíral i různé artefakty a kuriozity. Zvláště populární se ve výčtu těchto předmětů stala egyptská mumie, podle některých zde zakopaná, samozřejmě i s pokladem... Historie byla ale asi prozaičtější. Lešehradovi před zaplacením domu utekl s penězi právník, u něhož je měl v úschově. To ohromným způsobem ztížilo jeho poměry na dlouhá léta. Místo noblesního bytu v prvním poschodí se musel přestěhovat do podkroví a dům kompletně pronajmout. Zřejmě to také znamenalo konec jeho rodinným plánům. S nájemníky se později musel soudit, aby se odstěhovali a on zde mohl zbudovat svůj vytoužený archiv. Podle několika svědků, kteří stále žijí v domě a okolí a Lešehrada pamatují - vloni to bylo zrovna 70 od jeho úmrtí - byl archiv umístěn v celém přízemí a jedné malé místnosti v suterénu, vedle níž bydlím. Lešehrad byl košatou osobností, napsal spoustu knih, básnických sbírek, divadelních her, nebo třeba pojednání o tajných učených společnostech, jichž byl významným členem. Překládal také z několika jazyků...! Na svou poslední životní etapu se k němu do domu, z finančních důvodů, přistěhoval literární kritik F. X. Šalda a podle líčení Bedřicha Fučíka, který za ním docházel, si Šalda při sjednávání podmínek nájmu vymínil, že se nebude s Lešehradem muset stýkat. Šalda byl estét a na konci života považoval valnou část veškeré literatury za zhola zbytečnou a špatnou. Lešehrad sám na začátku padesátých let údajně "dobrovolně" věnoval svůj archiv státu za podmínky, že archiv tu zůstane kompletně zachován. Ale kdepak, kam s dohodami na komunisty... Takže po Lešehradově smrti se část jeho sbírky ztratila, část byla odvezena do Památníku národního písemnictví a dům se stal nájemním. V ulici panují legendy o archivních artefaktech povalujících se prý bezprizorně na zahradě. Původní sbírka byla samozřejmě pečlivě zaknihována. Jestli se však tento soupis dochoval celý, a kolik se toho ztratilo, po tom jsem nepátral. Lešehradovy knihy jsou poměrně slušně k dostání přes aukro a v antikvariátech. Dnes dům vlastní paní z Lešehradovy přízně, která ale, jak jsem pochopil, nemá zájem o publicitu. Soused z vedlejšího domu, pan Drozd, ředitel Českého hudebního fondu, který na vlastní pěst ještě s někým opatřuje některé domy Prahy 5 pamětními cedulemi, u paní majitelky nepochodil. Dohodl se však v sousedství a na sloupku zdi vedlejšího domu od loňského jubilea visí připomenutí Emanuela Lešehrada z Lešehradu. A nyní básnická verze mého líčení...

Překonat noty, čili katechismus klavíru

„Kéž bych uměl(a) hrát jako Vy…“ Tento povzdech slýchám téměř pokaždé, když sednu ke klavíru. Naposledy dnes. Zajímavé na tom je, že po tomto postesku následují jen dva typy vyústění…! Dozvím se zpravidla, že řečník buďto neměl to štěstí, aby ho rodiče dali v dětství na klavír, popřípadě nevyslyšeli vroucné jeho přání klavír opatřit. To je jistě politováníhodné. Ovšem varianta b) téhož sdělení zní, že doma se klavír sice nacházel, ale dotyčný byl líný naň cvičit, eventuelně toho brzo zanechal, a teď toho lituje. Vyústění druhé, odlišné, je založené na příběhu, v němž dotyčný nebo dotyčná prošli dlouhou a zevrubnou hudební výukou čítající osm, i více let, která byla korunována veřejnými přehrávkami. A také tato možnost se zase větví na a) a b). Skupina a) nástroj bohužel již nemá. Většinou se vypařil v rámci stěhování, popřípadě si ho nemůže dovolit z prostorových důvodů, čehož lituje. Jindy ho má, ale prakticky naň nehraje, zpravidla proto, že není kdy. No a pak jsou ještě ti, co by zaškrtli v mém hypotetickém dotazníku možnost b). Totiž ti, co na klavír stále hrají, ale jenom podle not, bez nich nedají žel ani ránu, což je mrzí. Jen úzká skupinka lidí s ohledem na klavírní hru, zdá se, ničeho nelituje, nástroj má a ráda do něj jen tak mírniks týrniks mlátí. Za dobu mého košatého života vymklo se všem kategoriím jen jedno sdělení. Pravila mi jedna měštka: „To je zvláštní. Já jsem taky chodila do klavíru, ale když začnu hrát, zní to nějak jinak než když hraješ ty, to by mě teda zajímalo proč!“

Brekekeke Brexit

Máme demokracii. Měli jsme a pak neměli a už zase máme. Takže můžeme porovnávat, Britové nikoli. Ti právě projevili svou „svobodnou vůli“ odejít z EU. Volba se jmenovala Brexit, bylo v ní tedy obsaženo slovo exitus. Nemohlo to vlastně dopadnout jinak. Brekekeke! Lidé tržního typu hned tleskají: Konečně prý ta pravá ukázka demokracie. A Jan Werich, který si té demokracie dýchl, upozorňoval – pozor, rozlišujme: je to vláda lidu nebo lidovláda? – zdálo se mu to jako zásadní rozdíl, netušil, že je to prašť jako uhoď. Pana Wericha chováme v té nejvroucnější vzpomínce, nicméně otázka byla položena celé XX. století špatně a pan Werich ji tak nemohl vyřešit. Na chybně zadanou rovnici totiž není žádná správná odpověď! Byl z generace, která rozlišovala „vlevo a vpravo“ a celý život trávila v rozčarování, jak jejich levicové přesvědčení naráží na každodenní levicovou příšernost. Takovou optikou se nakonec jevilo, že demokracie, kde jsou holt i ti zatrolení pravičáci, je asi lepší formou vládnutí. Jenže je to ještě jinak - a pak že pokrok neexistuje! XXI. století vnáší do této otázky zajímavou pravdu: Politicky není nic vlevo, ani vpravo. Je jenom tato realita: Do všech vedoucích funkcí na celém světě se derou, až na slabé výjimky, prakticky výhradně lidé s duševní úchylkou. Co pak ale s tím? Lidé bez této úchylky jaksi proti nim nemají šanci. Zřejmě to jako první popsal švýcarský psycholog, spisovatel a západní marxistický filosof (pěkný protimluv, že?) Erich Fromm v převratném díle Haben oder Sein, Mít či být. Vyjímám pro vás z tohoto textu: „Aby jedinci dosáhli bohatství a slávy, musí být velmi aktivní, totiž zaneprázdnění, ale nikoli tvořiví…“ …aby mohli dosáhnout „vrcholu“ a uspokojení, transu, jsou… „hnáni vášněmi, které jsou lidské, nicméně patologické…“ „…nevedou k růstu a posílení, ale naopak k lidskému mrzačení“. „Lidé s tržní strukturou charakteru nemají žádné cíle kromě pohybu, provádění všeho s maximální účinností. Své ego neustále mění dle principu „jsem takový, jaký si přejete“. Protože úspěch do značné míry závisí na tom, jak prodají svou osobnost, prožívají sebe jako zboží…" „…Když se jich zeptáte, proč se musí pohybovat tak rychle a vše vykonat s maximální účinností, nemají žádnou odpověď, ale nabízejí racionalizace typu „abych vytvořil více pracovních příležitostí“ nebo „abych udržel růst“. „Mají malý zájem (alespoň vědomě) o filosofické nebo náboženské otázky, jako například „proč člověk žije“. …„Jejich identita spočívá na jejich účasti v korporacích nebo jiných obrovských systémech byrokracie, tak jako primitivní identita individua spočívá na členství v klanu.“ „…Protože tržní charakter nemá žádnou hlubokou vazbu k sobě samému nebo k druhým, nestará se o nic – ale nikoliv proto, že je tak sobecký, ale proto, že jeho vztah k ostatním a sobě samému je tak slabý. To také vysvětluje, proč se těchto lidí nedotýká nebezpečí jaderných a ekologických katastrof, i když znají všechna data.“ V přímě souvislosti Fromm hned uvádí i odpověď na to, "proč současné bytosti milují nakupování a konzum a zároveň jsou tak málo dotčeny tím co nakupují: Postrádají vázanost a jsou lhostejné k věcem, záleží jen na prestiži a pohodlí.“ „Proto jsou v emocionálních problémech velmi naivní. Nedokáží rozlišit upřímného od podvodníka v oblasti emocionální – například v oblasti duchovní a religiózní.“ A teď to přijde, vážení, držte si klobouky...

Další šumavské divoženky

Začalo léto a Roman Szpuk poslal další své kresby divoženek, jak je potkává v tom bájném kraji zvaném Gabréta. Třeba tam jedete na dovolenou a budete mít to štěstí je zahlédnout také. Pakliže ano, dejte mi prosím vědět, Roman totiž tají jejich výskyt, škyt, alespoň tedy přede mnou. Děkuji! :-) čtěte dále

Podle hlasa poznáš kosa

Když člověk studuje hudební nebo básnickou skladbu, učí se především vnímat, chápat a umět vystavět téma, formu, obsah a pointu. Každá hudební a básnická skladba, ba i improvizace, která dává smysl, je motivicky, tematicky, melodicky a rytmicky jasně, a nikoli nahodile, vystavěna. Jestliže se něco zdá být výtryskem ryzí a nerozborné fantazie, o to se více její autor stal mistrem v umění skladby. Například začátek Máje je formálně sonet. Hudba i báseň se skládá, tedy dává dohromady, nikoli píše, nebo vymýšlí – to by dobře ani nešlo. Člověk by seděl nad prázdným papírem a nevěděl, odkud začít a kam se vydat. Kdo je v této oblasti tužený, stane se velmi citlivým na formu a obsah jakéhokoliv sdělení, a to se promítá do celého jeho vnímání světa. Tak například mně už se nikdy nepodaří slyšet skladbu nebo báseň, aniž bych rovnou nechápal, jak byla složena. Nemohu se už hudbě nebo poezii tak bezbřeze oddat, být uchvácen mesaliancí Sepultury s Pavarottim, poněvadž pro mě to břehy vždycky má. Nedokážu si pustit hudbu jako „pozadí“ a při tom něco dělat, protože můj mozek ji začne vnímat, analyzovat, hledat v toku informací záchytné body, což znamená, že vypíchne hudbu naopak do popředí a dost často se mi pak z toho obsahu dělá také špatně. Nemůžu vůbec vystát puštěné rádio v restauraci, na sjezdovce, ve výtahu, na veřejném záchodě, zkrátka to je pro mě základní narušení formy a obsahu, významu sdělení. Vzpomínám si, jak přívrženci jisté církve přišli stávkovat před divadlo, kde jsme hráli muzikál Jesus Christ Superstar, protože jim to přišlo znevažující a nedivím se jim. Současně však neměli smysl pro umění. Chyba, protože divadlo je divadlo a ne skutečnost. A toto dílo dokázalo svou genialitou překonat rozpor, že muzikál jako forma asi jen těžko může zpracovat pašijový obsah. Viděli jsme, že může a oni zřejmě neviděli. Mám, i nemám to těžké. Ulehčeno to mám v tom, že nemusím přemýšlet nad mnohým sdělením, jak bylo myšleno. Vnímám jeho obsah a formu. Například mnohé komentáře jisté radiostanice poskytující komentáře, se liší od těch před půl stoletím jen v tom, že místo "sovětští vědci objevili", říká "americká strana poukazuje". Když je s formou a obsahem něco v nepořádku, hned mi v hlavě bliká červená kontrolka. A to nejvíce, když slyším mluvit politiky…

Když dva dělají totéž, aneb štábní kultura

Mám po koncertech v Praze. Přišlo docela dost lidí a reakce mám povšechně pozitivní, ba přímo nadšené. Sklidil jsem pěkný aplaus a přidával. Ale ohlasy byly i kritické. Mám z toho nakonec pocit, že jsem tam nevystupoval v jedné osobě, ale přinejmenším v pěti. Posuďte sami. Jedni říkají, že mám pěkný hlas a že jsem udělal ve zpěvu značný pokrok a kvitovali, že zpívám bez mikrofonu a moc si to pochvalovali. Ptal jsem se radši během koncertu, zda je mi rozumět, protože přece jen moje „pěvecká dráha“ je na začátku. Nikdo si na to o pauze nestěžoval. Druzí ovšem tvrdí, že mi dobře rozumět nebylo a že můj zpěv za nic nestojí, že mám zpívat leda na mikrofon, nebo raději vůbec a jen hrát na klavír. (Chtěli by to ale poslouchat?) Třetí, že se jim úžasně líbily moje propojovací řeči a „an Ort und Stelle“ vzniklé vtípky, že prý jsem bavič od přírody a že se na to vždy moc těší a jest to pro ně třešinkou na dortu mého spektáklu. Dalším to ovšem připadalo už „moc“ a žádné takové řeči se k recitálu a do kostela (byť odsvěceného) prý nehodí. Bylo tam také pár lidí, kteří označili moji hudbu za hudbu sfér a mě za člověka z „jiné planety“. Stačila však jediná reakce od kamarádky, jež mě navrátila zpátky do planetárního systému. Ta mi naopak napsala, že to bylo strašné, že bych se měl věnovat vydělávání peněz nástupem do normální práce a hudbu bych případně měl dělat jen jako koníčka. Tatáž kamarádka byla znechucena oblečením některých lidí. Na dress code ale rezignovalo Národní i filharmonie, takže těžko něco poznamenávat ke kraťasům, sandálům, teplákům, rádiovce, holínkám, vaťáku, montérkám a bagančatům.