Agent s teplou vodou

Jakožto pubescent jsem již nechtěl do vzdělávacího střediska docházet s bytelnou koženou taškou (no, popravdě i bez ní) na zádech a pořídil jsem si kufřík. To byla tehdá velká móda: zavírací kufříky z koženky na zámek. Dnes by ho myslím nikdo ani nevzal do ruky. Jo, vysněný kufřík z Barexu… Jenže na takovou parádu jsem neměl, a tak jsem si koupil umělohmotný kufr, v podstatě výlisek ze dvou částí, jenž měl místo zámků jen takové zasunovací západky. Ty byly ovšem velmi zrádné. Nebylo lze u nich dobře poznat, je-li schrána zavřena, či ne a občas jsem její obsah trapně lovil po tramvaji, když jsem v seděl, něco četl, vzpomněl si na poslední chvíli, že mám vystoupil, vstal a kufr se rozletěl vedví. Ten zatrolený kufr vypadal spíš jako futrál na psací stroj. Babička když mě s ním poprvé viděla, odtušila: „Vypadá jako agent s teplou vodou“.

Mecenáš, jenž jsi na nebesích

Je neděle a pozítří a popozítří mám koncerty. Cvičím horečnatě na klavír a zkouším, zdali přemůžu hlasem piano. Odmítám totiž zpívat na mikrofon, nemám to rád. Lidé si nezaslouží v akustickém prostředí znásilněný zvuk. Kazí jim to vkus. Málem už z toho chraptím, tak by to ovšem být nemělo. Jenže takových věcí by být nemělo… Skoro všechno v (alespoň mém) životě...

Medard a přezdívky (nejen) písní

Dnes je Medarda, déšť nikde, takže následující měsíc a kousek nemusím sledovat pokusy hydrometeorologického ústavu předpovědět počasí. Medard je totiž mocný. Takové jméno Medard se jen těžko spojuje s nějakým příjmím. Když se někdo jmenuje Medard, tak už je to prakticky rovnou literární postava, co myslíte? A také muže jménem Medard znám jen jednoho a je jím Medard Konopík, country kytarista, který hrál s Michalem Tučným a jehož originální kytarový zvuk si ihned představíte, když si vybavíte píseň Báječná ženská. Medard Konopík je dokonce můj vzdálený příbuzný. A tento Medard mi vyprávěl, kterak Michal Tučný neměl rád přezdívky písní.a muzikanty často nabádal, aby písně nazývali výhradně jejich názvy, i kdyby název byl sebedelší. Michal Tučný se evidentně bral dost vážně. Ovšem lidi, natož pak muzikanty, nepřesvědčíte, aby přestali používat přezdívek. Právě naopak. Skoro by se dalo říci, že kdo nesnese přezdívky, inklinuje k podezdívkám a k jejich specifickému druhu - k piedestalům. S takovou přezdívkou vznosného názvu, nebo člověka, jste totiž rychle zpátky na zemi. Tak kupříkladu moje kapela blahého času lyrické písni Tam, kde studený je pramen, přezdívala prostě Staropramen. To by ještě šlo. Horší už je, jak říkají někteří lidé mým knihám. Prvotinu Zavři oči a sni (uznávám, že název je to slabý) překřtili na Zavři oči a spi. Generačnímu almanachu Přetržená nit našli parafrázi Natržená řiť. Mám pokračovat...? Nu, dobrá. Sbírku mých hořkých textů Ztepilé viržinko (nikdo pořádně neví, co to je, ale název je to skvělý) překřtila jistá šéfredaktorka na Ztopořené viržinko. A jeden Angličan při pohledu na titulní stránku mé knihy o klavírech s názvem Forte nebo Piano? pravil: "Ještě, žes to nenazval Piano-Froté." Prý to v angličtině něco znamená. Tak vidíte, jak to máme my básníci složité s názvy. A jak to máme těžké v životě, naznačuje následující báseň. Ladí k letošnímu slunečnému Medardovi.

Čím to, že má hudba nejde určit?

Víte, že mou hudbu nedokáže nikdo určit? Je to podivnost. Když někdo zjistí, že jsem muzikant, tak následuje logická otázka: „ A co děláš za hudbu?“ První odpověď mám ještě připravenou: „Já dělám vlastní hudbu.“ „No, jo, ale co je to za hudbu?!“ Tazatel chce slyšet něco jako country, pop, jazz, nebo aspoň crossover. Jo, kdybych byl metalista, bylo by to na mně vidět. Nějaká ta kérka, celkový výzor a to vyjadřování... Jenže mé vzezření ani vyjadřování zřejmě lidi k mému hudebnímu stylu přímočaře nevede. Byť – já vlastně chodím oblékaný, dalo by se říci, v kostýmu. Nosím klobouk, k němu je zapotřebí mít alespoň sako, když ne kabát, nebo aspoň košili a rozhodně ne tričko. Jsem tudíž asi trochu staromódní. „Moje hudba se nedá snadno zařadit, a jestli ji někde pouštějí, tak na stanici Vltava či Proglas a v obřím obchodě s cédéčky, v pražském Bontonlandu, mě zařadili do oddělení vážné hudby pod písmenu zet mezi Weberna, Weila, Zacha a Zelenku“, odpovídám bezmocně ve slabé víře, že tím někoho oslním. Většinou tím ale tázající spíš nějak vylekám. Zvláště, když k dovršení všeho pravím, že mou hudbu někteří považují za duchovní.

Proč posloucháme to, co posloucháme

Je to samozřejmě jistě ze všeobecně známého důvodu, že jsme z určitého, jak se dnes říká, „kulturního okruhu“. Takže jako středoevropané asi nebudeme mít moc trpělivosti naslouchat indickým rágám a rozhodně nehrozí, že bychom si z nich učinili svou hlavní denní porci hudby. A při seznámení se s mongolským břišním zpěvem se přistihneme při hříšné myšlence, že Marie Pojkarová je vlastně docela roztomilá a v jejím šlágru Pejskové se koušou se aspoň zdá, že nebudou nakonec snědeni.

Která hudba je a není moderní

Seděl jsem ve vlakovém kupé na cestě z Chebu do Prahy a proti mně seděla pohledná dívka. To bych nebyl muž, nebo, dobrá – nebyl bych to já, abych s ní nezapředl hovor a ona také naštěstí nemluvila finsky… Pracovala jako testér počítačových databází pro státní správu. Musím říci, že rafinovanost státní správy mě překvapila. Dívka byla přesvědčena, že dělá dobrou věc, a za ideální stav považovala situaci, kdy všechny databáze budou bezchybně propojeny se všemi databázemi, člověk se k požadované informaci dostane ihned a všichni v tomto ráji budou moci využívat bezchybných databází. Z tohoto sdělení mě obešla hrůza a hned jsem jí uvedl příklady z historie, kdy se k databázím dostali nepovolaní a celé národy šly na smrt. Historické příklady ovšem netáhnou, přidal jsem tedy ještě jeden z osobního života, kdy mi soud díky tehdy ještě nedokonale propojeným databázím obstavil pouze jeden účet a já mohl díky funkčnosti druhého také normálně žít a dýchat. Janže ani to na dívku neudělalo valný dojem. Jí určitě nikdo účet neobstaví, to je jasné.

Také máte zaručeně vlastní názor na hudbu?

Neznám člověka, který by na hudbu neměl názor. Ve skutečnosti celý vesmír názorů. Nevěříte? Stačí se zmínit o hudbě, která se vašemu protějšku nelíbí, a ten hned ohrne nos. Zkuste třeba před rockerem obhajovat dechovku. Kdyby mohl, vypl by vás jako rádio. Nebo naopak, naťuknete hudební styl, který člověku konvenuje, a tu se jeho tvář rozjasní a začne vám vášnivě vyprávět ságy a legendy o tom, který zpěvák, hudební skupina, nebo snad textař a skladatel přišel s něčím jako první, kdo z nich bere drogy a kdo je homosexuál, kdo tragicky zemřel a podobně. Snad ještě více, nežli o četbě, by platil výrok „řekni mi, co posloucháš, a já ti řeknu, jaký jsi“.

Text ze šuplíku

Kolik jsem toho napsal do šuplíku? Mnoho! Kolik jsem toho vyhodil? Ještě mnohem víc. Stejně, až umřu, to někdo celé vezme a vyhodí do popelnice, jestli to dříve nepohltí plameny. Takové pocity mívám velmi často, když doma otevřu nějaký ten šuplík se svou tvorbou. Dnes jsem si pro vás připravil text skladby, která zazněla jen dvakrát a už asi nikdy nezazní. Měl jsem před časem plán složit "bardskou operu" o Ryšavém Hanrahanovi, což je smyšlená postava keltského barda, kterou si vybájil William Butler Yeats, irský literární génius. Použil jsem k tomu juxtapozici barokních nástrojů (housle, fagot, flétna, loutna a theorba, viola da gamba) s jedním gotickým (cink) a novodobých nástrojů (klavír, saxofon atd.). Nápad složit Hanrahana nějak vyšuměl, jako vyšumí kdekterá láska či náklonnost.

Než zazní klavír

Klavírními improvizacemi se zabývám už léta, vlastně úplně nejdéle, od nejranějšího dětství. Nebavilo mě nikdy moc cvičit na klavír, protože jsem si vždy všechno, co jsem znal, dokázal podle sluchu zahrát. Jistě s chybami, ale ty k improvizaci patří. Protože dokonalosti je všude dost a snaha o ni je šílená.
čtěte dále

 

Šumavská divoženka

Autor obrázku Roman Szpuk je básník, divoch, hlídač počasí na observatoři, otec mnoha dětí, křesťan, zakladatel básnické skupiny XXVI a poutník, který se rád brouzdá opuštěnými hvozdy, aby zažil palčivost světa na vlastní kůži. Píše o tom v poslední době knihy. Jinak mu vyšlo mnoho básnických sbírek, ve kterých ovšem vůbec není tím divokým a z plných plic se smějícím bardem, který je schopen opravdu lecčeho, jak ho zažíváme při osobních nebo básnických srazech. Roman ale také báječně kreslí a jeho výtvarný rukopis je nezaměnitelný, jako je nezaměnitelná divoženka, kterou prý potkal v šumavských hvozdech. Já si to nedokážu představit. Když jsem tam byl, všechny ženy na sobě měly to nemožně uniformní funkční prádlo. A představa, jak bych jim rozšněrovával kanady a čí puls by měřily jejich nátepní hodinky a krokoměry, jsou mimo mou imaginaci, natož toto! Romanovy divoženky bych se bál a co vy? Zkuste na ni jen kliknout!