Archiv - květen 2016

Čím to, že má hudba nejde určit?

Víte, že mou hudbu nedokáže nikdo určit? Je to podivnost. Když někdo zjistí, že jsem muzikant, tak následuje logická otázka: „ A co děláš za hudbu?“ První odpověď mám ještě připravenou: „Já dělám vlastní hudbu.“ „No, jo, ale co je to za hudbu?!“ Tazatel chce slyšet něco jako country, pop, jazz, nebo aspoň crossover. Jo, kdybych byl metalista, bylo by to na mně vidět. Nějaká ta kérka, celkový výzor a to vyjadřování... Jenže mé vzezření ani vyjadřování zřejmě lidi k mému hudebnímu stylu přímočaře nevede. Byť – já vlastně chodím oblékaný, dalo by se říci, v kostýmu. Nosím klobouk, k němu je zapotřebí mít alespoň sako, když ne kabát, nebo aspoň košili a rozhodně ne tričko. Jsem tudíž asi trochu staromódní. „Moje hudba se nedá snadno zařadit, a jestli ji někde pouštějí, tak na stanici Vltava či Proglas a v obřím obchodě s cédéčky, v pražském Bontonlandu, mě zařadili do oddělení vážné hudby pod písmenu zet mezi Weberna, Weila, Zacha a Zelenku“, odpovídám bezmocně ve slabé víře, že tím někoho oslním. Většinou tím ale tázající spíš nějak vylekám. Zvláště, když k dovršení všeho pravím, že mou hudbu někteří považují za duchovní.

Proč posloucháme to, co posloucháme

Je to samozřejmě jistě ze všeobecně známého důvodu, že jsme z určitého, jak se dnes říká, „kulturního okruhu“. Takže jako středoevropané asi nebudeme mít moc trpělivosti naslouchat indickým rágám a rozhodně nehrozí, že bychom si z nich učinili svou hlavní denní porci hudby. A při seznámení se s mongolským břišním zpěvem se přistihneme při hříšné myšlence, že Marie Pojkarová je vlastně docela roztomilá a v jejím šlágru Pejskové se koušou se aspoň zdá, že nebudou nakonec snědeni.

Která hudba je a není moderní

Seděl jsem ve vlakovém kupé na cestě z Chebu do Prahy a proti mně seděla pohledná dívka. To bych nebyl muž, nebo, dobrá – nebyl bych to já, abych s ní nezapředl hovor a ona také naštěstí nemluvila finsky… Pracovala jako testér počítačových databází pro státní správu. Musím říci, že rafinovanost státní správy mě překvapila. Dívka byla přesvědčena, že dělá dobrou věc, a za ideální stav považovala situaci, kdy všechny databáze budou bezchybně propojeny se všemi databázemi, člověk se k požadované informaci dostane ihned a všichni v tomto ráji budou moci využívat bezchybných databází. Z tohoto sdělení mě obešla hrůza a hned jsem jí uvedl příklady z historie, kdy se k databázím dostali nepovolaní a celé národy šly na smrt. Historické příklady ovšem netáhnou, přidal jsem tedy ještě jeden z osobního života, kdy mi soud díky tehdy ještě nedokonale propojeným databázím obstavil pouze jeden účet a já mohl díky funkčnosti druhého také normálně žít a dýchat. Janže ani to na dívku neudělalo valný dojem. Jí určitě nikdo účet neobstaví, to je jasné.

Také máte zaručeně vlastní názor na hudbu?

Neznám člověka, který by na hudbu neměl názor. Ve skutečnosti celý vesmír názorů. Nevěříte? Stačí se zmínit o hudbě, která se vašemu protějšku nelíbí, a ten hned ohrne nos. Zkuste třeba před rockerem obhajovat dechovku. Kdyby mohl, vypl by vás jako rádio. Nebo naopak, naťuknete hudební styl, který člověku konvenuje, a tu se jeho tvář rozjasní a začne vám vášnivě vyprávět ságy a legendy o tom, který zpěvák, hudební skupina, nebo snad textař a skladatel přišel s něčím jako první, kdo z nich bere drogy a kdo je homosexuál, kdo tragicky zemřel a podobně. Snad ještě více, nežli o četbě, by platil výrok „řekni mi, co posloucháš, a já ti řeknu, jaký jsi“.

Text ze šuplíku

Kolik jsem toho napsal do šuplíku? Mnoho! Kolik jsem toho vyhodil? Ještě mnohem víc. Stejně, až umřu, to někdo celé vezme a vyhodí do popelnice, jestli to dříve nepohltí plameny. Takové pocity mívám velmi často, když doma otevřu nějaký ten šuplík se svou tvorbou. Dnes jsem si pro vás připravil text skladby, která zazněla jen dvakrát a už asi nikdy nezazní. Měl jsem před časem plán složit "bardskou operu" o Ryšavém Hanrahanovi, což je smyšlená postava keltského barda, kterou si vybájil William Butler Yeats, irský literární génius. Použil jsem k tomu juxtapozici barokních nástrojů (housle, fagot, flétna, loutna a theorba, viola da gamba) s jedním gotickým (cink) a novodobých nástrojů (klavír, saxofon atd.). Nápad složit Hanrahana nějak vyšuměl, jako vyšumí kdekterá láska či náklonnost.

Než zazní klavír

Klavírními improvizacemi se zabývám už léta, vlastně úplně nejdéle, od nejranějšího dětství. Nebavilo mě nikdy moc cvičit na klavír, protože jsem si vždy všechno, co jsem znal, dokázal podle sluchu zahrát. Jistě s chybami, ale ty k improvizaci patří. Protože dokonalosti je všude dost a snaha o ni je šílená.
čtěte dále

 

Šumavská divoženka

Autor obrázku Roman Szpuk je básník, divoch, hlídač počasí na observatoři, otec mnoha dětí, křesťan, zakladatel básnické skupiny XXVI a poutník, který se rád brouzdá opuštěnými hvozdy, aby zažil palčivost světa na vlastní kůži. Píše o tom v poslední době knihy. Jinak mu vyšlo mnoho básnických sbírek, ve kterých ovšem vůbec není tím divokým a z plných plic se smějícím bardem, který je schopen opravdu lecčeho, jak ho zažíváme při osobních nebo básnických srazech. Roman ale také báječně kreslí a jeho výtvarný rukopis je nezaměnitelný, jako je nezaměnitelná divoženka, kterou prý potkal v šumavských hvozdech. Já si to nedokážu představit. Když jsem tam byl, všechny ženy na sobě měly to nemožně uniformní funkční prádlo. A představa, jak bych jim rozšněrovával kanady a čí puls by měřily jejich nátepní hodinky a krokoměry, jsou mimo mou imaginaci, natož toto! Romanovy divoženky bych se bál a co vy? Zkuste na ni jen kliknout!