Která hudba je a není moderní

Seděl jsem ve vlakovém kupé na cestě z Chebu do Prahy a proti mně seděla pohledná dívka. To bych nebyl muž, nebo, dobrá – nebyl bych to já, abych s ní nezapředl hovor a ona také naštěstí nemluvila finsky… Pracovala jako testér počítačových databází pro státní správu. Musím říci, že rafinovanost státní správy mě překvapila. Dívka byla přesvědčena, že dělá dobrou věc, a za ideální stav považovala situaci, kdy všechny databáze budou bezchybně propojeny se všemi databázemi, člověk se k požadované informaci dostane ihned a všichni v tomto ráji budou moci využívat bezchybných databází. Z tohoto sdělení mě obešla hrůza a hned jsem jí uvedl příklady z historie, kdy se k databázím dostali nepovolaní a celé národy šly na smrt. Historické příklady ovšem netáhnou, přidal jsem tedy ještě jeden z osobního života, kdy mi soud díky tehdy ještě nedokonale propojeným databázím obstavil pouze jeden účet a já mohl díky funkčnosti druhého také normálně žít a dýchat. Janže ani to na dívku neudělalo valný dojem. Jí určitě nikdo účet neobstaví, to je jasné.


A neboť, jako ostatně dnes každý, oddělovala se od světa mobilem se sluchátky, řeč přešla na to, co poslouchá. Měl jsem s sebou zrovna stylový tablet od té nejproslulejší firmy natřískaný svou hudební prezentací, takže jsem mohl hbitě předvést, co dělám. Vychutnávala si po zásluze své mládí a s upřímností pronesla – „Víte, já jsem mladý člověk a já poslouchám moderní hudbu.“ Ejhle studená sprcha! Co v takové chvíli? Pokusil jsem se jí proto přivést k přemýšlení o tom, jak si může myslet, že hudba, kterou poslouchá, je moderní, když k posouzení její modernosti nemá žádné měřítko krom jediného, a sice toho, že mladí lidé soudí vždy, že hudba, kterou poslouchají, je moderní, protože oni jsou mladí, ergo kladívko moderní.

A o čemže jsem jí tedy vyprávěl? Kterak se jedni středověcí skladatelé označili za „Ars nova“, neboť považovali umění svých předchůdců za umění zastaralé – „Ars antiqua“, ale východiska, jaká na své skladby vztáhl Perotinus (Ars antiqua) ve výsledku zní neotřele moderně, až to bere dech. A vyprávěl jsem jí, jak se jednomu z největších hudebníků všech dob, J. S. Bachovi, přezdívalo „stará paruka“, protože se soudilo, že je prostě nemožně obstarožní. A rád bych jí povídal o smělých harmonických obratech ve skladbách Carla Gesualda da Venosy, tak smělých, že o nich 98,7% dnešních hudebníků, a to vím určitě, ani neuvažuje, protože o nich neví.

Co jsem jí už zamlčel, bylo, že to co lidé vesměs poslouchají, je pouze hudba módní, ovšem moderní ani v jednom směru. Je to hudba nanejvýš konvenční, kterou nahradí jiná, stejně konvenční módní hudba příštího okamžiku. Protože člověk konvenční z principu přece nemůže poslouchat hudbu moderní. Ovšem pozor – je tu přece jen jedna, jak by se dnes řeklo, nová vychytávka: Tak zvané moderní technologie v lidech vyvolávají klamný dojem, že díky nim dostávají nové a ty jedině správné obsahy. Omylu si povšimne každý, kdo chápe, že letošní jízdní řád pouze nahradil ten loňský.

No, než jsme se vůbec k něčemu podstatnému dostali, bylo tu Smíchovské nádraží, a tam dívku čekal její milý, který si mě pěkně přeměřil. Ona totiž celou cestu – jako každý moderní člověk – něco někam psala. Myslím však, že i bez nápovědy měl jasno, co a hlavně kdo je tady Ars antiqua.


Komentáře (2)

  1. Lubomír:
    06.06.2016 ( 9:32)

    Přesný a jasný úsudek, Jakube. Krásně vyprávěný. Stávají se mi tyto situace také. Mají pro mě jedinou vadu - jak rád bych opět poslouchal módní hudbu a myslel si, že jsem moderní. Bylo by mi totiž osmnáct, možná méně.... Ta "tvá" vlaková dívčina z toho taky odroste, pokud ovšem nezůstane navěky popletená =)

  2. Jakub Zahradník:
    13.07.2016 ( 0:36)

    Jó, kamaráde, to máš recht.


Komentovat





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář: