Proč posloucháme to, co posloucháme

Je to samozřejmě jistě ze všeobecně známého důvodu, že jsme z určitého, jak se dnes říká, „kulturního okruhu“. Takže jako středoevropané asi nebudeme mít moc trpělivosti naslouchat indickým rágám a rozhodně nehrozí, že bychom si z nich učinili svou hlavní denní porci hudby. A při seznámení se s mongolským břišním zpěvem se přistihneme při hříšné myšlence, že Marie Pojkarová je vlastně docela roztomilá a v jejím šlágru Pejskové se koušou se aspoň zdá, že nebudou nakonec snědeni.


Jistě také znáte (pravdivé) vtipy toho druhu, jaký je rozdíl mezi rockovým a jazzovým kytaristou… Totiž, že zatímco ten rockový hraje na tři akordy pro tisíce lidí, jazzový hraje na tisíc akordů pro tři lidi. Nebo jak jsou za hrozný přečin v kterési zemi odsouzeni folkový a jazzový kytarista k trestu smrti a když folkový kytarista projeví poslední přání přehrát si ještě jednou všechny své písně na kytaru, jazzový kytarista na stejný dotaz vyděšeně vykřikne „já chci jít první!“.

Z výše napsaného vyplývá, že zásadní roli v našem svobodném rozhodování o tom, co budeme poslouchat, sehrává osobní vkus. A to je tak niterná záležitost, že nikdo nemá právo po pohnutkách našeho vkusu pátrat. To ví každý zkušený muž, jenž měl někdy manželku, nebo někdo, kdo je rovnou přímo žena stojící před svým šatníkem… Navrhuji vám proto, ať se každý soukromě zamyslíte nad tím, proč posloucháte zrovna to, co posloucháte, a jak se to k vám vůbec dostalo.

A možná vám při pátrání po důvodech, proč posloucháte zrovna to, co posloucháte, něco napoví následující příhoda: Jel jsem jednou autobusem z jisté vísky do Českých Budějovic, a protože tato linka překonávala vzdálenost třiceti kilometrů dobrou hodinu a půl, neboť zajížděla ke každé osadě a stavěla u každého křížku, při čemž motor neskutečně řval, nemohl jsem, než nevyslechnout nadšené líčení ženy sedící za mnou, proč navštívila jisté představení… „Tak jsme byli nedávno v Metropolu (oblíbený budějovický kulturní dům – pozn. aut.) na jednom představení, a to je hrozná škoda, žes tam nebyla taky. Já ti už nevím, jak se to jmenovalo a přesně ani o čem to bylo, ale bylo to hrozně vtipné. To by se ti moc líbilo. Hrál tam ten… počkej… jo, ten Čtvrtníček (oblíbený pražský bavič přelomu XX. a XXI. století – pozn. aut.) a další, já už ti teď nevím, jak se jmenovali, ale to není podstatné, ti Pražáci tohle fakt uměj, víš. A v Metropolu pořídili nové sedačky, báječně pohodlné, ty musíš vyzkoušet, to není jako v tom starém divadle, tam si ani nenatáhneš nohy, tam je to nepohodlné, kdežto tady jsme seděli v úplným pohodlí a to byla paráda, protože já měla nohy celý ucabrtaný.“

Jestli vám to nic neřeklo, tak se moc omlouvám. Ale já se domnívám, že jsem alespoň v tomto případě věděl, proč jsem poslouchal to, co jsem poslouchal.


Komentáře (0)


Komentovat





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář: