Také máte zaručeně vlastní názor na hudbu?

Neznám člověka, který by na hudbu neměl názor. Ve skutečnosti celý vesmír názorů. Nevěříte? Stačí se zmínit o hudbě, která se vašemu protějšku nelíbí, a ten hned ohrne nos. Zkuste třeba před rockerem obhajovat dechovku. Kdyby mohl, vypl by vás jako rádio. Nebo naopak, naťuknete hudební styl, který člověku konvenuje, a tu se jeho tvář rozjasní a začne vám vášnivě vyprávět ságy a legendy o tom, který zpěvák, hudební skupina, nebo snad textař a skladatel přišel s něčím jako první, kdo z nich bere drogy a kdo je homosexuál, kdo tragicky zemřel a podobně. Snad ještě více, nežli o četbě, by platil výrok „řekni mi, co posloucháš, a já ti řeknu, jaký jsi“.


Zvláště přívrženci hudebních stylů jsou ve svém hodnocení nesmlouvaví. Nebudou přece poslouchat něco jiného, něž svou milovanou moderní vážnou hudbu, nebo jazz, nebo hip hop a podobně! Jiný styl v nich vzbuzuje přímo odpor. Ale proboha proč? Přišel na to někdo? Tu odpověď bych rád znal. V případě stylu jako je trash či death metal by jeden nějaké to tvrdší filosofické vymezení očekával. Ale abyste se nespletli! V okázalých hrubiánech bývá zrnko citu a z nejkrotších beránků se stávají ti nejhorší vlci. Například si vzpomínám, jak jsem kdysi v osmdesátých létech (XX. století po Kristu – to se dnes musí připodotknout, aby se vyjasnilo, že našinec sice je z minulého tisíciletí, ale ne zase až z doby kamenné) přestupoval v Plzni z vlaku na vlak a bylo to zrovna ve chvíli, kdy se na tamním, druhdy velmi slavném festivalu Porta, právě nepohodli tradicionalisté s novátory stylu folk&country. Jablkem sváru snad bylo, jestli se má či nemá v této hudbě používat elektrická kytara, nebo nějaký podobný nesmysl. Došlo na pěstní utvrzování postojů, které eskalovalo mimo lochotínský amfiteátr a přelilo se dokonce i na nádraží. A já jakožto nic netušící pasant jsem byl náhle tázán na jasný názor na takovou delikátní věc! Musím přiznat, že jsem se tehdá na svoje poměry zachoval silně diplomaticky. Svůj názor jsem jim zkrátka zůstal dlužen. Přišlo mi to lepší, než aby si parta páchnoucích neoholených chlápků v mastných kloboucích, maskáčích a s telaty na zádech prozkoušela pružnost mé zadnice i sanice.

Tak vidíte. Řeknete si, banální věc, nějaký názor na hudbu. Z toho se nestřílí. Kdepak! Ve skutečnosti každý má nějaké hudební hranice. A nep­řesvědčí ho žádná diskuse. Protože pokud se týče hudby, tak přece „já budu poslouchat jen to, co se mi líbí“. Tečka. To má odzbrojující logiku. Kdyby tomu tak ovšem bylo…


Komentáře (3)

  1. Lada:
    06.06.2016 (14:56)

    Je to skutečně problém, vyjevit zcela otevřeně svůj názor na hudbu, i já často raději používám diplomacii, nebo jen mumlám a mlžím. Pokud mám sdělit, jaká hudba se mi líbí, tak říkám, že přece každá pěkná. A raději jdu od tohoto tématu pryč.
    A k tomuto vytáhnu také jednu starou historku:
    za mlada jsem byla účastna bitky na nádraží v Zadní Třebáni.
    Šlo o dechovku, resp. lidové písničky, které chtěl jeden z účastníků posezení v letní hospodě u Berounky, zarputile zpívat. Jenže se hrálo a zpívalo country a on byl varován, že jestli nepřestane propagovat to svoje, dostane na rypák. Což se také stalo a on měl nos zřejmě dokonce zlomený. Od jím oblíbené hudby ho to jistě neodradilo, jen Poberouní se už asi vyhýbal.

  2. David:
    20.06.2016 (13:39)

    Jen pro upřesnění není to Trash(odpad/ek) metal ale Thrash(trhat či něco takového) metal, ale to ani není podstatné. Proč jsou leckdy lidi se svými názory militantní netuším, spíš mě párkrát překvapilo když ryze rockové publikum zpívalo nadšeně písničky pod pdiem na kterém vystupoval Jaroslav Uhlíř, nebo když zatvrzelí odpůrci pop music začali po pár pivech nadšeně zpívat písně Lucie Kabátu apod. Z čehož, alespoň pro mě, plyne, že i vojáci mohou být leckdy povrchní a proto důvěřuj ale prověřuj

  3. Jakub Zahradník:
    20.06.2016 (15:53)

    Zaměnit trash za thrash jsem nechtěl, omluva metálistům! K tomu druhému, co píše David: Sám jsem hrál v heavy metalové kapele v Německu dva roky, hrálo se hojně na srazech motorkářů, těch novodobých rytířů s rohy na helmách, lebkami na bundách, okovanými botami atd. To jsou takové velké děti. Neměli jsme totiž s ničím větší úspěch než se Včelkou Májou. Ta se musela opakovat třeba i několikrát, což se s žádnou jinou písní nestalo. Je to tím, že každý z nich byl jednou malým frackem a koukal se v televizi na pohádky. V duších těchto lidí to zůstává jako zvláštní relikt. On celý ten metal a podobné estetiky se ve skutečnosti týkají vyhroceného sváru pekla a božství. Moc se o tom nepíše, protože by taky někdo mohl dostat hustilkou.


Komentovat





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář: