Archiv - červen 2016

Překonat noty, čili katechismus klavíru

„Kéž bych uměl(a) hrát jako Vy…“ Tento povzdech slýchám téměř pokaždé, když sednu ke klavíru. Naposledy dnes. Zajímavé na tom je, že po tomto postesku následují jen dva typy vyústění…! Dozvím se zpravidla, že řečník buďto neměl to štěstí, aby ho rodiče dali v dětství na klavír, popřípadě nevyslyšeli vroucné jeho přání klavír opatřit. To je jistě politováníhodné. Ovšem varianta b) téhož sdělení zní, že doma se klavír sice nacházel, ale dotyčný byl líný naň cvičit, eventuelně toho brzo zanechal, a teď toho lituje. Vyústění druhé, odlišné, je založené na příběhu, v němž dotyčný nebo dotyčná prošli dlouhou a zevrubnou hudební výukou čítající osm, i více let, která byla korunována veřejnými přehrávkami. A také tato možnost se zase větví na a) a b). Skupina a) nástroj bohužel již nemá. Většinou se vypařil v rámci stěhování, popřípadě si ho nemůže dovolit z prostorových důvodů, čehož lituje. Jindy ho má, ale prakticky naň nehraje, zpravidla proto, že není kdy. No a pak jsou ještě ti, co by zaškrtli v mém hypotetickém dotazníku možnost b). Totiž ti, co na klavír stále hrají, ale jenom podle not, bez nich nedají žel ani ránu, což je mrzí. Jen úzká skupinka lidí s ohledem na klavírní hru, zdá se, ničeho nelituje, nástroj má a ráda do něj jen tak mírniks týrniks mlátí. Za dobu mého košatého života vymklo se všem kategoriím jen jedno sdělení. Pravila mi jedna měštka: „To je zvláštní. Já jsem taky chodila do klavíru, ale když začnu hrát, zní to nějak jinak než když hraješ ty, to by mě teda zajímalo proč!“

Brekekeke Brexit

Máme demokracii. Měli jsme a pak neměli a už zase máme. Takže můžeme porovnávat, Britové nikoli. Ti právě projevili svou „svobodnou vůli“ odejít z EU. Volba se jmenovala Brexit, bylo v ní tedy obsaženo slovo exitus. Nemohlo to vlastně dopadnout jinak. Brekekeke! Lidé tržního typu hned tleskají: Konečně prý ta pravá ukázka demokracie. A Jan Werich, který si té demokracie dýchl, upozorňoval – pozor, rozlišujme: je to vláda lidu nebo lidovláda? – zdálo se mu to jako zásadní rozdíl, netušil, že je to prašť jako uhoď. Pana Wericha chováme v té nejvroucnější vzpomínce, nicméně otázka byla položena celé XX. století špatně a pan Werich ji tak nemohl vyřešit. Na chybně zadanou rovnici totiž není žádná správná odpověď! Byl z generace, která rozlišovala „vlevo a vpravo“ a celý život trávila v rozčarování, jak jejich levicové přesvědčení naráží na každodenní levicovou příšernost. Takovou optikou se nakonec jevilo, že demokracie, kde jsou holt i ti zatrolení pravičáci, je asi lepší formou vládnutí. Jenže je to ještě jinak - a pak že pokrok neexistuje! XXI. století vnáší do této otázky zajímavou pravdu: Politicky není nic vlevo, ani vpravo. Je jenom tato realita: Do všech vedoucích funkcí na celém světě se derou, až na slabé výjimky, prakticky výhradně lidé s duševní úchylkou. Co pak ale s tím? Lidé bez této úchylky jaksi proti nim nemají šanci. Zřejmě to jako první popsal švýcarský psycholog, spisovatel a západní marxistický filosof (pěkný protimluv, že?) Erich Fromm v převratném díle Haben oder Sein, Mít či být. Vyjímám pro vás z tohoto textu: „Aby jedinci dosáhli bohatství a slávy, musí být velmi aktivní, totiž zaneprázdnění, ale nikoli tvořiví…“ …aby mohli dosáhnout „vrcholu“ a uspokojení, transu, jsou… „hnáni vášněmi, které jsou lidské, nicméně patologické…“ „…nevedou k růstu a posílení, ale naopak k lidskému mrzačení“. „Lidé s tržní strukturou charakteru nemají žádné cíle kromě pohybu, provádění všeho s maximální účinností. Své ego neustále mění dle principu „jsem takový, jaký si přejete“. Protože úspěch do značné míry závisí na tom, jak prodají svou osobnost, prožívají sebe jako zboží…" „…Když se jich zeptáte, proč se musí pohybovat tak rychle a vše vykonat s maximální účinností, nemají žádnou odpověď, ale nabízejí racionalizace typu „abych vytvořil více pracovních příležitostí“ nebo „abych udržel růst“. „Mají malý zájem (alespoň vědomě) o filosofické nebo náboženské otázky, jako například „proč člověk žije“. …„Jejich identita spočívá na jejich účasti v korporacích nebo jiných obrovských systémech byrokracie, tak jako primitivní identita individua spočívá na členství v klanu.“ „…Protože tržní charakter nemá žádnou hlubokou vazbu k sobě samému nebo k druhým, nestará se o nic – ale nikoliv proto, že je tak sobecký, ale proto, že jeho vztah k ostatním a sobě samému je tak slabý. To také vysvětluje, proč se těchto lidí nedotýká nebezpečí jaderných a ekologických katastrof, i když znají všechna data.“ V přímě souvislosti Fromm hned uvádí i odpověď na to, "proč současné bytosti milují nakupování a konzum a zároveň jsou tak málo dotčeny tím co nakupují: Postrádají vázanost a jsou lhostejné k věcem, záleží jen na prestiži a pohodlí.“ „Proto jsou v emocionálních problémech velmi naivní. Nedokáží rozlišit upřímného od podvodníka v oblasti emocionální – například v oblasti duchovní a religiózní.“ A teď to přijde, vážení, držte si klobouky...

Další šumavské divoženky

Začalo léto a Roman Szpuk poslal další své kresby divoženek, jak je potkává v tom bájném kraji zvaném Gabréta. Třeba tam jedete na dovolenou a budete mít to štěstí je zahlédnout také. Pakliže ano, dejte mi prosím vědět, Roman totiž tají jejich výskyt, škyt, alespoň tedy přede mnou. Děkuji! :-) čtěte dále

Podle hlasa poznáš kosa

Když člověk studuje hudební nebo básnickou skladbu, učí se především vnímat, chápat a umět vystavět téma, formu, obsah a pointu. Každá hudební a básnická skladba, ba i improvizace, která dává smysl, je motivicky, tematicky, melodicky a rytmicky jasně, a nikoli nahodile, vystavěna. Jestliže se něco zdá být výtryskem ryzí a nerozborné fantazie, o to se více její autor stal mistrem v umění skladby. Například začátek Máje je formálně sonet. Hudba i báseň se skládá, tedy dává dohromady, nikoli píše, nebo vymýšlí – to by dobře ani nešlo. Člověk by seděl nad prázdným papírem a nevěděl, odkud začít a kam se vydat. Kdo je v této oblasti tužený, stane se velmi citlivým na formu a obsah jakéhokoliv sdělení, a to se promítá do celého jeho vnímání světa. Tak například mně už se nikdy nepodaří slyšet skladbu nebo báseň, aniž bych rovnou nechápal, jak byla složena. Nemohu se už hudbě nebo poezii tak bezbřeze oddat, být uchvácen mesaliancí Sepultury s Pavarottim, poněvadž pro mě to břehy vždycky má. Nedokážu si pustit hudbu jako „pozadí“ a při tom něco dělat, protože můj mozek ji začne vnímat, analyzovat, hledat v toku informací záchytné body, což znamená, že vypíchne hudbu naopak do popředí a dost často se mi pak z toho obsahu dělá také špatně. Nemůžu vůbec vystát puštěné rádio v restauraci, na sjezdovce, ve výtahu, na veřejném záchodě, zkrátka to je pro mě základní narušení formy a obsahu, významu sdělení. Vzpomínám si, jak přívrženci jisté církve přišli stávkovat před divadlo, kde jsme hráli muzikál Jesus Christ Superstar, protože jim to přišlo znevažující a nedivím se jim. Současně však neměli smysl pro umění. Chyba, protože divadlo je divadlo a ne skutečnost. A toto dílo dokázalo svou genialitou překonat rozpor, že muzikál jako forma asi jen těžko může zpracovat pašijový obsah. Viděli jsme, že může a oni zřejmě neviděli. Mám, i nemám to těžké. Ulehčeno to mám v tom, že nemusím přemýšlet nad mnohým sdělením, jak bylo myšleno. Vnímám jeho obsah a formu. Například mnohé komentáře jisté radiostanice poskytující komentáře, se liší od těch před půl stoletím jen v tom, že místo "sovětští vědci objevili", říká "americká strana poukazuje". Když je s formou a obsahem něco v nepořádku, hned mi v hlavě bliká červená kontrolka. A to nejvíce, když slyším mluvit politiky…

Když dva dělají totéž, aneb štábní kultura

Mám po koncertech v Praze. Přišlo docela dost lidí a reakce mám povšechně pozitivní, ba přímo nadšené. Sklidil jsem pěkný aplaus a přidával. Ale ohlasy byly i kritické. Mám z toho nakonec pocit, že jsem tam nevystupoval v jedné osobě, ale přinejmenším v pěti. Posuďte sami. Jedni říkají, že mám pěkný hlas a že jsem udělal ve zpěvu značný pokrok a kvitovali, že zpívám bez mikrofonu a moc si to pochvalovali. Ptal jsem se radši během koncertu, zda je mi rozumět, protože přece jen moje „pěvecká dráha“ je na začátku. Nikdo si na to o pauze nestěžoval. Druzí ovšem tvrdí, že mi dobře rozumět nebylo a že můj zpěv za nic nestojí, že mám zpívat leda na mikrofon, nebo raději vůbec a jen hrát na klavír. (Chtěli by to ale poslouchat?) Třetí, že se jim úžasně líbily moje propojovací řeči a „an Ort und Stelle“ vzniklé vtípky, že prý jsem bavič od přírody a že se na to vždy moc těší a jest to pro ně třešinkou na dortu mého spektáklu. Dalším to ovšem připadalo už „moc“ a žádné takové řeči se k recitálu a do kostela (byť odsvěceného) prý nehodí. Bylo tam také pár lidí, kteří označili moji hudbu za hudbu sfér a mě za člověka z „jiné planety“. Stačila však jediná reakce od kamarádky, jež mě navrátila zpátky do planetárního systému. Ta mi naopak napsala, že to bylo strašné, že bych se měl věnovat vydělávání peněz nástupem do normální práce a hudbu bych případně měl dělat jen jako koníčka. Tatáž kamarádka byla znechucena oblečením některých lidí. Na dress code ale rezignovalo Národní i filharmonie, takže těžko něco poznamenávat ke kraťasům, sandálům, teplákům, rádiovce, holínkám, vaťáku, montérkám a bagančatům.

Člověk jako vyražená houska versus pohled do básníkovy ledničky

Hudba, na rozdíl od řeči, se vnímá srdcem, básně citem. Proto je hudba i poezie obzvláště pozoru hodná. K tomu se vrátíme dopodrobna jindy. Proč to ale říkám? Protože srdce může vnímat i špatně, o citu nemluvě. Snadno by se řeklo, že na vině je tupost a faleš. Ale není to falešnými houskami? To je obzvlášť odvážné tvrzení, pro které jistě nenajdu obhajobu v rozumu. Hudba se moc, a poezie vůbec, žádného rozumu netýká. A kdy tedy vnímá srdce špatně? Na to je odpověď oklikou. Právě jsem na Radiožurnálu vyposlechl hodinový rozhovor s jistou Annou Strejcovou, která se se skupinou lidí rozhodla zachraňovat jídlo formou projektů, kampaní a sebemotivací, jak se to dnes mladí přičinliví lidé naučili. Jedna z kampaní se jmenuje "Jsem připraven", což ve mně vzbuzuje nelibé vzpomínky, ale budiž. Neboť tu jde celkem asi o dost. Světe, div se, v Evropě se vyhodí 20% potravin, aniž se vůbec dostanou do obchodů a z nich k nám! Kam jsme se to opět jednou dostali s naším rozumem? Týká se to nejen ovoce a zeleniny, která "je si sice rovna", ale v supermarketech evidentně "rovnější", rovněž také třeba špatně zapletených vánoček či chybně vyražených housek, kterým jinak nic není. Důvodů je mnoho, ale proč v tom hned hledat nějakou složitost? Je to chyba rozumu, citu i srdce, je to ztráta naší cti, moji milení...

Kapitalismus s lidskou tváří, aneb co je to komunismus

Musel jsem se vždycky smát, když pan ministr financí a pozdější prezident a profesor Václav Klaus, obhajoval liberální ekonomiku. Ne, že bych ji rozuměl. Ekonomice nerozumím ani za mák. Ale na konci všech exaktních procesů a vztahů, které hlásal, byla vždy, jak jsem to pochopil, "neviditelná ruka trhu". Tu, stejně jako zub času, který hlodá, sice nikdo nikdy neviděl (objev Rudolfa Křesťana, ne můj), leč předpokládá se, tedy alespoň v některých kruzích, že za lidstvo, potažmo za liberální ekonomy už vykoná to zbylé. Myslím, že nevykonala, ale mohli bychom na to téma rozproudit exaktní diskusi. Domnívám se dokonce, že můžu směle tvrdit, že neviditelná ruka trhu, byť zřejmě lidi bacá po nezbedných ekonomických hýždích, nevychovává je k lepšímu. Napadlo mě, jak by se dala lidštěji popsat a že by mohlo jít také o "kapitalismus s lidskou tváří". Ano. Ale počkat - s lidskou tváří, nebo "dváří"? Dvář je údajně česky schizofrenik (alespoň to tvrdí básník Zbyněk Ludvík Gordon). To by možná sedělo více. Přiznám se, nevím přesně, co je liberální ekonomika, ani kapitalismus. Hodnotící hlediska musím zatím přenechat firmě Klaus & Son. Já jsem si třeba myslel, že neviditelná ruka trhu přiměje vzdělané lidi k častějším návštěvám koncertů vážné hudby. A tu jsem si (nejen já) povšiml, že na koncerty vážné hudby chodí z našich politiků pravidelně jen pan Kalousek. To je pro lidskou tvář kapitalismu příliš málo, nemyslíte? Ale néšť. Napadlo mě však, po 27 létech od pádu socialismu, co je to komunismus a napsal jsem to do básně, kterou přikládám. Třeba se dožiji i toho, že nějak definuji kapitalismus. Zatím je to totiž moc čerstvé. Ale přece jednu osobní a docela čerstvou vzpomínku na pana Klause mám. Hrál jsem onehdá v Chotěboři. Lidí přišlo méně. Pořadatel si prý nepovšiml, že ve vedlejším domě probíhá současně rozprava s bývalým prezidentem. Nevím, kolik lidí měl v sále on, když jsme se zrovna dělili o takovou štaci. Ale když jsme potom chtěli jít s mou výkonnou produkční a partnerkou v jedné osobě na pozdní večeři, kuchyň už skončila. Avšak společnost u sousedního stolu, která přišla později, jídlo přece dostala. Říkám obsluze: "Jak je to možné? Mám si jít stěžovat majiteli?" Laskavá obsluha odpověděla: "To je pan majitel. Počkejte, zeptám se ho, jestli vám ještě něco dáme." Za chvíli přišla s pozitivní zprávou: "My tu dnes máme na návštěvě bývalého pana prezidenta, bude proto otevřeno déle, a tak dostanete něco k jídlu i vy." No prosím. Měl jsem v té Chotěboři dojem, že jsem tu neviditelnou ruku trhu konečně zahlédl!

I Ty? Go home!

...muselo vyklidit město a změřit radioaktivita. Ta se projevila jako nevelká, protože rádio dnes už nikdo neposlouchá... čtěte dále

Wolf Gang Ama Deus, a. s.

„Vlčí smečka bohu milá.“ Nedávno jsem četl pěkný příspěvek „Mozartovský problém: Proč nebyl hrán?“ v časopise Harmonie. Je od Tomislava Volka, slavného mozartologa (a v poslední době též pozoruhodného bijce hlav pomazaných) a od muzikolžky Miluše Jonášové, o málo známých okolnostech provedení závažných pozdních Mozartových děl, a to zejména tak zvané velké symfonie g moll, ještě za velikánova života. Hlavní hudební téma této symfonie znáte všichni: Tada dam, tada dam, tada dam tam, tada dam, tada dam, tada dam tam… (Škoda, že to nenapadlo mě.) Mozart byl už v tak zbědovaném stavu, že si nemohl dovolit najmout kloudné hudebníky, zaplatit jim zkoušky, nájem sálu, energie (tehdy svíce), rozpis not a nutnou reklamu spočívající tehdy, stejně jako dnes v subskripci...

Agent s teplou vodou

Jakožto pubescent jsem již nechtěl do vzdělávacího střediska docházet s bytelnou koženou taškou (no, popravdě i bez ní) na zádech a pořídil jsem si kufřík. To byla tehdá velká móda: zavírací kufříky z koženky na zámek. Dnes by ho myslím nikdo ani nevzal do ruky. Jo, vysněný kufřík z Barexu… Jenže na takovou parádu jsem neměl, a tak jsem si koupil umělohmotný kufr, v podstatě výlisek ze dvou částí, jenž měl místo zámků jen takové zasunovací západky. Ty byly ovšem velmi zrádné. Nebylo lze u nich dobře poznat, je-li schrána zavřena, či ne a občas jsem její obsah trapně lovil po tramvaji, když jsem v seděl, něco četl, vzpomněl si na poslední chvíli, že mám vystoupil, vstal a kufr se rozletěl vedví. Ten zatrolený kufr vypadal spíš jako futrál na psací stroj. Babička když mě s ním poprvé viděla, odtušila: „Vypadá jako agent s teplou vodou“.