Mecenáš, jenž jsi na nebesích

Je neděle a pozítří a popozítří mám koncerty. Cvičím horečnatě na klavír a zkouším, zdali přemůžu hlasem piano. Odmítám totiž zpívat na mikrofon, nemám to rád. Lidé si nezaslouží v akustickém prostředí znásilněný zvuk. Kazí jim to vkus. Málem už z toho chraptím, tak by to ovšem být nemělo. Jenže takových věcí by být nemělo… Skoro všechno v (alespoň mém) životě…


Právě jsem domluvil s jistou Alicí, jíž mi dohodil kamarád a která bude mít na starosti lístky. Ještě k sobě přibere jednu biletářku. Domlouvali jsme detaily ohledně toho, co bude třeba zajistit před, při a po koncertě. Musím zařídit očíslování míst — vymyslit jak. Zeptala se mě, jak má přijít oblečena. No jo, v tuto chvíli jsem něco jako zaměstnavatel. Alici neznám, odpověď však znát musím. „Jako na koncert vážné hudby“, řekl jsem. „Výborně, mám nové koktejlky a lodičky“. No prosím, jsem žádostiv. Doufám totiž, že lidé přijdou slušně oblečeni. Jednoho kamaráda, který se dostavil do Anežského kláštera v odrbaných džínových šortkách ze 70. let, od té doby nošených, zaře­závajících se mu do půlek, a v tílku bez rukávů, jsem tentokrát radši nepozval… Na stole mám rozprostřeny údaje o obsazenosti míst. Přiznám se, mám v tom hokej. Všechno jsem si pečlivě zapisoval tužkou a nemůžu to po sobě přečíst. Zařizuji totiž všechno sám. No, snad na nikoho nezapomenu, to by byl průšvih. Vstupenky jednotlivě vyplňuji v programu, kontroluji to po sobě, ale kdo zaručí, že není chyba třeba v datu? Ty vstupenky mi zabírají 90% času, už ani nespím. Některé budu muset jít vytisknout, další posílám mailem. Někteří lidé mi píší, že mají potíže s tiskem. Jiní mi nepíší, nevím, zdali lístky dostali, volám jim. Je třeba udělat rozhodnutí, kdy zastavit předprodej a zkoordinovat to s firmami Ticketpro a Via Musica. Uff, tohle je hrůza. Například v Anežském klášteře nám před druhým koncertem kdosi odstěhoval pryč celou řadu a zjistilo se to, až když si lidé neměli kam sednout… Takové záležitosti stále řešíte v rámci svého uměleckého výkonu. Co se stane tentokrát? Včera mi výtvarník konečně dodal vizuální podobu programu. Moc se mu povedla, opravdu. Ale musel jsem se zabývat na poslední chvíli korekturami. Jenže já žádné chyby nevidím. Má drahá se na mě včera urazila, naštěstí ji zastoupila máma. Ta našla asi pět chyb, já ani jedinou. Ta ostuda, kdyby lidé našli ve slově chinin tvrdé y po ch (čte se to chinýn, věděli jste?), nebo četli v 2. pádu mn. č. slova trable tvar „trablí“ místo „trablů“… Mám to ale trable. OSA vyřízena – poslat play list a údaje o příjmech, až budou známy, zaškrtnuto. Program je v tiskárně, zaškrtnuto. Zaplatit všem, odhadnout kolik a mít na to. Zítra se dostavit ve čtyři na Vltavu, poskytnout rozhovor (přijít hladce oholen, dobře naladěn). Napsala už Radmila Hrdinová článek na Novinky.cz? Mám jí volat v neděli? Vyhodnoceno: Nikoli. Ještě tak ji otravovat v neděli! Pozor: vyžehlit si košili na koncert a podívat se na kalhoty, jestli nepotřebují přeprat, nezaškrtnuto, aha! Byť jsem asi dva dny žehlil, stále tu mám ještě šestnáct košil, právě jsem je počítal. Sám si vařím, sám si peru, znáte to… A tak je to se vším. Vždycky si říkám: Nebudu už příště organizovat své koncerty, vždycky to dopadá stejně: Místo umělecké přípravy jen vyřizuji telefonáty a hrozím se, na co jsem zapomněl, sepisuji si seznamy, proškrtávám, přepisuji, počítám a počítám a nemohu se dopočítat. Teď hledám CD, na nějž mi Katrina Porteous blahého času namluvila své básně ve starém northumberlandském nářečí. Stejně to nejsem schopen interpretovat správně. Ha, teď jsem vymyslel novou píseň. Mám ji v úterý zpívat? Je tam verš „Já jsem kníže Igor, Igor čapí Hnízdo a ty jsi můj poklad, jdi se zaregistrovat“. Není to laciné? Už asi blbnu. Píše Yvona, že s Karlíkem nedorazí. Příští neděli mám letět do Íránu a Arménie. Jsem vůbec pojištěn? Mezitím poslat informace páterovi Bielmeierovi do Norimberka ohledně toho, co tam budu hrát. Uff, potřebuji na vzduch. Mé rozpoložení odpovídá Kantorkově vtipu: „Šel bych se projít, ale nechce se mi.“ Rozhodnutí: Půjdu se projít. Až se vrátím, tak budu cvičit, žehlit, vyplňovat vstupenky a pokud neumřeli, tak žijí dodnes… A nebo taky spát. Chtělo by to menažera, agenta… Jo, takových lidí by to chtělo, jen proto, že si to neumím sám lépe zařídit? A také mecenáše, jenže ten je na nebesích. Tak se k němu aspoň pomodlím:“Mecenáš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé atd.“ :-)


Komentáře (2)

  1. Tomáš Němec:
    22.06.2016 (11:36)

    Je to opravdu smutné čtení, Kubo. Plně Tě chápu. Chtělo by to spíš toho agenta než mecenáše. Možná oba, ale pokud bys měl jenom toho mecenáše bez nějakého systému utrácení jeho peněz, stejně by to zkrachovalo. Existují však i lidé, kteří vystudovali produkci na školách a podobnými organizačními záležitostmi se živí. Možná, že by ses měl s někým takovým poradit. A tady mohu vložit větu známou ze Smetanovy opery: "Znám jednu dívku..." Ta sice asi nemá dukáty, ale tu produkci studuje a myslím, že jí to i baví, protože si na to založila i stránku. Možná, že by Ti to pomohla nějak zorganizovat. Tady je kontakt na její facebook, najdeš tam t telefonní číslo. Třeba se nedomluvíte, ale za pokus to stojí. Koukni se na odkaz https://www.facebook.com/hodinovaprodukcni/info/?entry_point=page_nav_about_item&tab=page_info nebo http://hodinovaprodukcni.cz/

  2. Jakub Zahradník:
    13.07.2016 ( 0:50)

    Už jsem si s ní psal, něco můžeme zkusit, díky.
    jkb .-)


Komentovat





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář: