Agent s teplou vodou

Jakožto pubescent jsem již nechtěl do vzdělávacího střediska docházet s bytelnou koženou taškou (no, popravdě i bez ní) na zádech a pořídil jsem si kufřík. To byla tehdá velká móda: zavírací kufříky z koženky na zámek. Dnes by ho myslím nikdo ani nevzal do ruky. Jo, vysněný kufřík z Barexu… Jenže na takovou parádu jsem neměl, a tak jsem si koupil umělohmotný kufr, v podstatě výlisek ze dvou částí, jenž měl místo zámků jen takové zasunovací západky. Ty byly ovšem velmi zrádné. Nebylo lze u nich dobře poznat, je-li schrána zavřena, či ne a občas jsem její obsah trapně lovil po tramvaji, když jsem v seděl, něco četl, vzpomněl si na poslední chvíli, že mám vystoupil, vstal a kufr se rozletěl vedví. Ten zatrolený kufr vypadal spíš jako futrál na psací stroj. Babička když mě s ním poprvé viděla, odtušila: „Vypadá jako agent s teplou vodou“.


To jsem ale nemohl tušit, že slovo „agent“ mě bude strašit po celou dobu mé umělecké praxe. Ne snad proto, že by hudební a básnická branže byla tak prolezlá špicly. Nikoliv jestvováním agenta v mém okolí, ale jeho fatální NEEXISTENCÍ!!! 

Jako spisovatel a výkonný hudebník bych potřeboval totiž agenta, který by mi zařizoval kšefty. „Kšeft“ je odborný výraz pro jednotku uplatnění umělce. „Kšeft je svatý.“ Tato okřídlená muzikantská věta značí, že když například máte to štěstí, že jste dostali kšeft v Rozhlase (řekněme natáčení) a máte na něj najaté hudebníky, večer před akcí vám jich polovina zavolá, že nepřijdou, neb mezitím získali lepší kšeft. Rozhlas totiž neplatí nic moc. Ti zodpovědnější z nich za sebe pošlou záskok, jiní vás nechají prožít celou noc telefonováním, když za ně hledáte náhradu. Nejde však jen o náš milovaný Rozhlas, o ten jsem se rozhodně otřít nemínil (jen má poslední zkušenost je ještě celkem čerstvá). Jde o celkovou situaci. Nezřídka se stává, že na koncert odjíždí orchestr, který ještě včera večer, ba klidně i dnes ráno měl nějaké obsazení, ale mezitím si šikovnější jedinci našli lepší kšeft a vy odjíždíte s úplně jinými lidmi, které mnohdy ani neznáte. Tomu by jistě zamezil kloudný agent s pořádnou smlouvou. Jenže agenti nejsou. Vymřeli. V našich zemích docela a na Západě prý umírají poslední z nich.

Paradoxně agenti existovali a prosperovali i za dob socialismu. Ne proto, že by jim socialismus přál. To vůbec. Byla jen jiná doba. Představte si, že hudebníci se zabývali hudbou, spisovatelé spisovali a herci hráli divadlo. A obslužný personál si hleděl zase svého. Zodpovědní redaktoři seděli v redakcích kupodivu na svých místech, v hudebním studiu se zaměstnávali vzdělaní lidé, například takový hudební režisér. Bylo s kým komunikovat. Všude se pohybovali poslíčci, kteří pro vás zašli před budovu, odvedli vás na místo určení, takže jste ho nemuseli sami hledat, odnesli vám kufr s těžkým nástrojem, uvařili kávu, jestliže bylo potřeba vyplnit prezenční listinu, podepsali se na ni za vás, vyřídili za vás telefon s manželkou, že dnes už nepřijdete, protože natáčení se protáhlo a dostali od vás za to spropitné. Prostě, byl to inteligentní systém. Trochu samozřejmě přeháním, ovšem ne zas tak moc.

A jak vlastně takový hudební agent vypadá? V životě jsem zažil jen jednoho jediného. Jmenoval se Jan Bunsel, neřeklo se mu jinak než Honza Bunzl. Byl to samozřejmě Žid. Prožil to všechno, co ve XX. století bylo Židům vybráno. A tenhle člověk opravdu měl kontakty. Hlavně ve východním Německu. A myslím si, že většina našich populárních osobností mu vděčila za své uplatnění tam. Tento Honza Bunsel dokonce bydlel v polovině 80. let přechodně u nás doma. Byl to člověk přátelské povahy, značně tělnatý, měl potíže vyjít u nás schody a tehdy v té době už prakticky neviděl, jsa sužován těž­kou cukrovkou­ 

A zhruba v té době mě jednou otec poslal do jistého hotelu, tuším že se jmenoval Juventus, abych předal Honzovi Bunselovi jakýsi vzkaz. Bylo to u příležitosti vydání nové desky Heleny Vondráčkové. Sešlost tu byla pěkná. Václav Neckář, Jiří Korn a další. Nevím, zda tam tehdy byl vždy usměvavý a velice přátelský Dean Reed, jediný americký zpěvák, který to vzal přes železnou oponu opačným směrem – na Východ – a který se pravděpodobně stal obětí úkladné vraždy.

No a tehdy, v tom hotelu Juventus, snad se nikdo neurazí, jsem zažil v přímém přenosu obsah biblické věty „Nechte maličkých přijíti ke mně“. Všichni se nenuceně bavili, ale čekali až je Honza Bunsel vyzve, aby k němu přišli. A tu velký a slepý Honza Busel pravil k Vašku Neckářovi. „Ahoj Vašíku, jsi to ty? Rád bys nějaké koncerty v Německu, viď? Tak si pamatuj… 26. května Lipsko, 2. června Karl-Marx-Stadt, 8. června Drážďany. Potom budeš dvakrát v Berlíně, následuje Magdeburg…“ Žádný kondicionál – pokud, možná, snad, jestli. Žádné rady a porady, žádné vyjednávání. Takhle štědře to ze sebe tehdy Honza Bunsel sypal a všechno to měl v hlavě.

Tak takto, vážení přátelé, vypadá umělecký agent. Buď všechna čest a slavná památka Honzovi Bunselovi. A pokud (nikoli jestli, když, zdali, pakliže, za předpokladu, že…) – slovo „pokud“ totiž v češtině vyjadřuje pochybu… Dnes je to kolem nás chybně už jenom samé „pokud“, ráčí-li si panstvo povšim­nouti… Tak tedy, pokud o nějakém Agentovi s velkým A víte, buďte předc té lásky a seznamte mě s ním! Moc mi tím ulehčíte život! (A sobě také. O tom zas někdy jindy.) Jen, žádného agenta s teplou vodou, prosím!!!


Komentáře (0)


Komentovat





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář: