Wolf Gang Ama Deus, a. s.

„Vlčí smečka bohu milá.“ Nedávno jsem četl pěkný příspěvek „Mozartovský problém: Proč nebyl hrán?“ v časopise Harmonie. Je od Tomislava Volka, slavného mozartologa (a v poslední době též pozoruhodného bijce hlav pomazaných) a od muzikolžky Miluše Jonášové, o málo známých okolnostech provedení závažných pozdních Mozartových děl, a to zejména tak zvané velké symfonie g moll, ještě za velikánova života. Hlavní hudební téma této symfonie znáte všichni: Tada dam, tada dam, tada dam tam, tada dam, tada dam, tada dam tam… (Škoda, že to nenapadlo mě.) Mozart byl už v tak zbědovaném stavu, že si nemohl dovolit najmout kloudné hudebníky, zaplatit jim zkoušky, nájem sálu, energie (tehdy svíce), rozpis not a nutnou reklamu spočívající tehdy, stejně jako dnes v subskripci…


Jedno z nejlepších děl hudební historie sám autor podle všeho slyšel jen v katastrofálním provedení, ovšem též proto, že dílo se tehdy jevilo jako stěží hratelné, až skoro bizarní. Muselo to být ale příšerné vrzání! Podobné frustrující zkušenosti byl například ušetřen Johan Sebastian Bach. Ten své Braniborské koncerty, neméně geniální dílo, neslyšel nikdy. Nebyly totiž provedeny. Byly ale aspoň zaplaceny a uloženy v archívu. My máme tu výhodu, že díky nahrávacímu průmyslu a technologiím můžeme tato (a další) díla do sytosti poslouchat v nesčetných provedeních. Klasické radiostanice nebo odborné hudební časopisy s nimi doslova stojí a padají. Slavní utrápení tvůrci, nejen zrovna Beethoven nebo Smetana, ale třeba Jan Jakub Ryba, jsou předmětem toho, čemu se v policejním žargonu říká „vytěžení“.

Mozart je ale přeci jen ještě větší fenomén. Pan Tomislav Volek si správně všímá, že na Mozartovi stojí sláva turistické Vídně po desítky let a já bych dodal, i přes evidentní paradox, že Mozartovi ve Vídni pšenka dvakrát nekvetla. Mnou vydedukovaná otázka zní: Jestliže dnes žije nějaký Wolfgang Amadeus, co kdo dělá pro to, aby W. A. neskončil v masovém hrobě a proč se takovou činností nezabývá nějaká ta Vídeň, nebo nějaký příslušný pan Volek, nebo my všichni? Proč třeba daň z toho bezostyšného byznysu nejde na podporu dnešních Mozartů pro příští věky?

Nejedná se tu samozřejmě jen o Mozarta, ale na tom článečku o něm mě zaujalo nejvíce, že Mozartova zkušenost se valně neliší od té mé. (Doufám, že mě teď nezačnete podezírat z geniality!) Čas oponou trhl, svět je, jak si příznivci pokroku stále myslí, někde jinde, leč na tomto se tedy rozhodně vůbec nic se nezměnilo! Mohl bych vám to doložit ve tvrdých datech na příkladu svých koncertů.

V turistické Vídni (a to už nemá vůbec cenu mluvit o Solnohradu), ať se pohnete kam se pohnete, setkáte se skutečně s masivní reklamou postavenou na Mozartovi. On Vídeň doslova prostupuje! Billboardy, Mozartovy koule, všemožné názvy lecčeho, nekonečná gala, to všechno by turismus jen těžko nahrazoval někým jiným. V Praze je to v menším dost podobné. Tu se z nějakého bizarního důvodu Mozart o Prahu dělí s Kafkou, který by to, IMHO, kdyby žil, zatrhl. Je to stejný paradox, jako portrét „naší paní“ Boženy Němcové, kterou okolí nechalo umřít hlady, na české pětistovce.

Nevím u koho jsem kdysi četl bravurní myšlénku, že zpochybňuje-li někdo opodstatněnos­t sochařství, nechť si zkusí představit, jak by to asi ve městech vypadalo, kdyby se všechny sochy sebraly a odkráčely někam pryč. Stejně tak si představuji, co by se asi stalo, kdyby nikdy nežila stovka největších skladatelů všech dob. To by byl teprve elent! Operní domy by se zhroutily, filharmonie by přestaly existovat, dirigenti, pěvci, intendanti, muzikozpytci, kantoři a prostí hudebníci by na tom byli jako horníci: čekala by je rekvalifikace, důchod, otroctví. I ten jistě právem vážený pan Tomek by, při vší úctě, bez Mozarta nebyl mozartologem. A nebo si v hlavě vytvářím obraz, že se Mozart a spol. vrátili z věčnosti a začala platit jejich autorská a osobnostní práva. Bez nadsázky by to byli nejbohatší lidé všech dob. Tolik každodenních provedení na celém světě, tolik natočeného materiálu za posledních sto let, všechny ty instituce, filmy, kolokvia, výrobky, názvy, reklamní spoty a celé edice, ba i nakladatelství zbudovaná na jejich jméně, to všechno, co v drtivé většině nikdy nikoho nic nestálo, že si přivlastnil, to kdyby se muselo zaplatit, pane jo!

Co tím vším vlastně chci říci? Mnohé. Třeba to, že Wolfgang Amadeus Mozart a spol. jsou bez nadsázky největšími zaměstnavateli všech dob. Proti nim je nějaká automobilka nebo výrobce kecek jen ornamentem na trhu práce. Sám nevím, kdo je tady dnes Mozartem. Ale vím celkem jistě, že žije-li, nepochybně jeho hudba bude v budoucnosti zdarma poskytovat radost i útěchu jedněm, celoživotní výdělek druhým a obrovské zisky smečce vlků. Jestli se mají časy někdy změnit, je třeba změnit právě toto. Jenže jak? Vždyť my se hlásíme z ještě většího bahna, než skladatelé v době Dvořáka nebo Mo­zarta, kdy kva­litní hudba by­la objednávána, ctěna i reflektována. Takový Eduard Hanslick, hudební kritik a estetik, který sehrál zásadní roli v propagaci Antonína Dvořáka, se s Dvořákovými díly seznámil prostřednictvím not. Byl totiž schopen číst jeho partitury a poznat v nich kvalitu… Muzikologové dnešní doby se většinou zabývají především již obhájenou minulostí. O dnešní tvor­bě buď vůbec ne­umí přinést re­ference, a když a­no, tak jejich ko­mentáře nemají společensky významnou platnost. Jestli tu byly poslední možnosti oslovit publikum v médiích, kupříkladu na Vltavě, příslušné rubriky «pro jejich výrobní náročnost» zmizely. Mluvil jsem o tom s Ritou Čepurčenko, první hráčkou orchestru FOK, a ta mi řekla: „Prosím tě, Mozart by se dnes vůbec neprosadil. Dnes se v hudbě prosadí jen byznysmen a taková hudba je jenom marketing.“


Komentáře (3)

  1. Lada:
    19.06.2016 (11:26)

    Moc pěkné počteníčko! Jen tak dál!

  2. Jakub Zahradník:
    13.07.2016 ( 0:39)

    merci, merci :-)

  3. Petr Marcol:
    23.07.2016 (15:04)


    Mají pravdu přeďřečníci! Jsem moc rád, že o Tobě vím.


Komentovat





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář: