Člověk jako vyražená houska versus pohled do básníkovy ledničky

Hudba, na rozdíl od řeči, se vnímá srdcem, básně citem. Proto je hudba i poezie obzvláště pozoru hodná. K tomu se vrátíme dopodrobna jindy. Proč to ale říkám? Protože srdce může vnímat i špatně, o citu nemluvě. Snadno by se řeklo, že na vině je tupost a faleš. Ale není to falešnými houskami? To je obzvlášť odvážné tvrzení, pro které jistě nenajdu obhajobu v rozumu. Hudba se moc, a poezie vůbec, žádného rozumu netýká. A kdy tedy vnímá srdce špatně? Na to je odpověď oklikou.

Právě jsem na Radiožurnálu vyposlechl hodinový rozhovor s jistou Annou Strejcovou, která se se skupinou lidí rozhodla zachraňovat jídlo formou projektů, kampaní a sebemotivací, jak se to dnes mladí přičinliví lidé naučili. Jedna z kampaní se jmenuje „Jsem připraven“, což ve mně vzbuzuje nelibé vzpomínky, ale budiž. Neboť tu jde celkem asi o dost. Světe, div se, v Evropě se vyhodí 20% potravin, aniž se vůbec dostanou do obchodů a z nich k nám! Kam jsme se to opět jednou dostali s naším rozumem? Týká se to nejen ovoce a zeleniny, která „je si sice rovna“, ale v supermarketech evidentně „rovnější“, rovněž také třeba špatně zapletených vánoček či chybně vyražených housek, kterým jinak nic není. Důvodů je mnoho, ale proč v tom hned hledat nějakou složitost? Je to chyba rozumu, citu i srdce, je to ztráta naší cti, moji milení…


Anna Strejcová na dotaz, odkdy se tak masivně plýtvá s jídlem, odpověděla, že je to patrně vlivem konkurence a vývojem po roce 89. Dnes prý 80% lidí nakupuje v obřích nákupních řetězcích, které určité potraviny nevezmou do prodeje, berou jen ty 1A. Můžou za to tedy bez diskuse všechny velké řetězce a 80% lidí. Zemědělci (ale třeba také pekaři atd. atp.) nevhodné potraviny nechají prostě na poli, zaorají je, zkompostují, bez milosti vyhodí. Mohou za to tedy evidentně zemědělci, pekaři a jiní, protože od nich podle mého dávno měla přijít iniciativa, se kterou přichází Strejcová a spol. Vím naprosto jistě, jakožto zparchan­tělý potomek sedláckého rodu, že ještě mí prapředci by nevyhodili z jídla vůbec nic.

Také prý u nás prakticky zanikl zpracovatelský průmysl, jenž by část těch plodin nebo výrobků zužit­koval, a který tu byl ještě za socialismu. Můžou za to tedy špatní plánovači i noví majitelé tohoto průmyslu, kteří ho nechali svorně zaniknout. Vidíte už jasně, že za to můžeme všichni. (Že by působnost «neviditelné ruky trhu», maně mě napadlo, která nám údajně přináší svobodu, v tomto případě svobodu diktátu jíst normované potraviny? Ale to jsme probírali jinde.)

Když jsem ten rozhovor poslouchal, říkal jsem si — tohle snad je přece sousto pro ministra země­dělství a jeho kohortu! Na to přece manipul usměvavé odhaduji -slečny Strejcové nestačí… Napadlo mě: Kdyby ministr zemědělství toto téma do slova a do písmene — tedy ty kedlubny, saláty, okurky, květáky, ale i housky a vánočky — sebral ze země a zachránil by dejme tomu podstatnou část z těch 20% potravin, nakrmil by potřebné a ušetřil by státní pokladně tolik peněz, že kam by se na něj hrabal ministr financí se svým výběrem daní… Jenže já nejsem ministr zemědělství, ani Anna Strejcová, zase jednou tu píšu o problematice, které nerozumím, až na to, že vyhazujeme-li á priori 20% již existujících a funkčních potravin, to je zhůvěřilost a na to snad nemusím být Einstein.

Pojďme se tedy radši vrátit k té hudbě a poezii. Onehdá jsem se musel profesně zaobírat módními skladbami pro klavír jistého muže, který sklízí světové úspěchy s neuvěřitelně plytkou hudbou. Návštěvnost v desítkách milionů shlédnutí na YouTube a plné sály po celém světě jsou pro něj brnkačka. Proti gustu žádný dišputát. A dobře mi tak. To mám za trest, že něco o hudbě vím, a proto si myslím, že jsem snědl všechnu moudrost světa. Asi ne. Jak si vysvětlit jeho popularitu? A zvláš­tě při mém tvrzení, že hudba je záležitostí srdce. Mám špatné srdce tedy já? Při vyprávění slečny Strejcové mě napadlo možné vysvětlení: A není ono to jako s těmi vyraženými houskami, které nejsou dávno ručně pletené a jejichž tvar v­yráží stroj? Bez toho stroje bychom totiž nepoznali, že jde o housky. Není to prostě tak, že stroj formující housky je jako průmyslová mašinerie formující lidský vkus?

Ještě malá douška. Anna Strejcová vyprávěla o mnohém. Také o aplikaci pro většinou mladé lidi, kteří třeba nechtíc koupí duplicitně chléb a další poživatiny, které se poté, byvše redundan­tními, v domácím zpra­covatelském průmyslu nezpracují a vyhodí. Abyste se tomu prý vyhnuli, můžete si třeba vyfotit obsah ledničky. Slečna (nebo paní) Strejcová je zřejmě jasnovidná, protože to jsem před nedávnem přesně byl učinil…! Dovolte mi zde v této souvislosti publikovati fotografii obsahu básníkovi ledničky. Vína jsou osobně darovaná od pana Stanislava Mádla. Svazek cibule, citrón a dvě vejce koupená v lokálním obchodě. Někdy si říkám, že už nechci být básník. Když ale slyším mladistvou řeč Anny Strejcové a většinovou hudbu, říkám si pravý opak. Jen více básníků! Problémy s jídlem nestrá­veným odpadnou­ zcela!


Komentáře (2)

  1. Luboš:
    22.06.2016 (11:16)

    Jakube, z mojí ledničky bych návštěvu nepohostil. Není tam ani to víno :).
    Jídlo nevyhazujeme, skořápky od vajec recyklujeme přes slepice zpět, ztvrdlé kousíčky chleba (pokud cosi zbyde) zbaští králíci u příbuzných na venkově ... kosti a kůže od oběda sežerou lišky ...
    Slyšel jsem, že křivá zelenina a nepravidelné ovoce by se měly v budoucnu řadit do třídy 2 či B s výrazně nižší cenou. Napadá mne - co pak ve skutečnosti zůstane v regálech? Dražší 1A nebo levnější 2B? A pokud 1A, začnou zemědělci vyhazovat tu 1A? :)
    L.

  2. Jakub Zahradník:
    13.07.2016 ( 0:52)

    Dobrý postřeh, Luboši, správně je za C)
    :-) jkb


Komentovat





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář: