Podle hlasa poznáš kosa

Když člověk studuje hudební nebo básnickou skladbu, učí se především vnímat, chápat a umět vystavět téma, formu, obsah a pointu. Každá hudební a básnická skladba, ba i improvizace, která dává smysl, je motivicky, tematicky, melodicky a rytmicky jasně, a nikoli nahodile, vystavěna. Jestliže se něco zdá být výtryskem ryzí a nerozborné fantazie, o to se více její autor stal mistrem v umění skladby. Například začátek Máje je formálně sonet. Hudba i báseň se skládá, tedy dává dohromady, nikoli píše, nebo vymýšlí – to by dobře ani nešlo. Člověk by seděl nad prázdným papírem a nevěděl, odkud začít a kam se vydat. Kdo je v této oblasti tužený, stane se velmi citlivým na formu a obsah jakéhokoliv sdělení, a to se promítá do celého jeho vnímání světa. Tak například mně už se nikdy nepodaří slyšet skladbu nebo báseň, aniž bych rovnou nechápal, jak byla složena. Nemohu se už hudbě nebo poezii tak bezbřeze oddat, být uchvácen mesaliancí Sepultury s Pavarottim, poněvadž pro mě to břehy vždycky má. Nedokážu si pustit hudbu jako „pozadí“ a při tom něco dělat, protože můj mozek ji začne vnímat, analyzovat, hledat v toku informací záchytné body, což znamená, že vypíchne hudbu naopak do popředí a dost často se mi pak z toho obsahu dělá také špatně. Nemůžu vůbec vystát puštěné rádio v restauraci, na sjezdovce, ve výtahu, na veřejném záchodě, zkrátka to je pro mě základní narušení formy a obsahu, významu sdělení. Vzpomínám si, jak přívrženci jisté církve přišli stávkovat před divadlo, kde jsme hráli muzikál Jesus Christ Superstar, protože jim to přišlo znevažující a nedivím se jim. Současně však neměli smysl pro umění. Chyba, protože divadlo je divadlo a ne skutečnost. A toto dílo dokázalo svou genialitou překonat rozpor, že muzikál jako forma asi jen těžko může zpracovat pašijový obsah. Viděli jsme, že může a oni zřejmě neviděli. Mám, i nemám to těžké. Ulehčeno to mám v tom, že nemusím přemýšlet nad mnohým sdělením, jak bylo myšleno. Vnímám jeho obsah a formu. Například mnohé komentáře jisté radiostanice poskytující komentáře, se liší od těch před půl stoletím jen v tom, že místo „sovětští vědci objevili“, říká „americká strana poukazuje“. Když je s formou a obsahem něco v nepořádku, hned mi v hlavě bliká červená kontrolka. A to nejvíce, když slyším mluvit politiky…


Politici se snaží vypadat věrohodně a významně. Zatím co forma a obsah třeba u projevu anglické královny je vytříbena do posledního detailu, naši politici se zatím naučili mručet na jednom hlubokém tónu. Takovým říkám uspavači hadů. Výtečným příkladem jsou třeba pánové Paroubek a Kalousek. Tohoto efektu výtečně používá Paolo Conte, jehož zdánlivě nevzrušený hlas kontrastuje s jeho temperamentem a divokým hudebním doprovodem. Horší už je, když se někdo snaží o věrohodnou intonaci, jak je tomu u amerických prezidentů nebo u našeho Miloše Zemana a Václava Klause. Výsledkem je v českém případě umělá intonace s falešnými důrazy na slova,v ame­rickém případě velkohubá prohlášení. K tomu se zhusta přidávají výslovnostní i stylistické nešvary, jako výrazy typu „je pravdou, že…“ nebo ostentativně chybné vyslovování některých slov, kupříkladu -j- na začátku slova „jsem“ („já Jsem Vám to říkal, pane redaktore…“), které mi formálně i obsahově napovídají, že se řečník chce dělat nejen lepší, ba i lepším, až bude nejlepším na celém světě. Není-liž pravdou?

Slyšel jsem jednou v rozhlase mluvit jistého akademika. Obhajoval tezi, že „ropy na světě přibývá“ (neboť přibývá nalezišť). Jestli se nemýlím, tohle už vyjádřil lapidárně Hašek ústy Švejka, který významně pronesl, že „uvnitř zeměkoule je ještě jedna, daleko větší“. Tento akademik mluvil na jednom tónu do chvíle, než byl tázán „jak to?“. V tu chvíli se začal vyjadřovat tak hypertofovanou intonací, až se mi z toho dělaly mžitky před očima. V jeho případě jsem totiž zaznamenal obě polohy – polohu na jednom tónu a pak hypertrofovanou – čehož normální člověk není s to dosíci, leda že by byl hercem, jenže to zas není normální člověk. Považuji soukromě takového akademika za individuum. Vzpomínám si také na dávnou zprávu z médií, jak při jistém projevu, myslím že Ronalda Reagana, který sledovali u televize hluchoněmí Američané, řičeli tito smíchy, protože jeho mimika – tedy pro ně zjevná forma, byla v naprostém nesouhlasu s obsahem předávaným jim znakovou řečí. Vidíte aspoň, co vidí hluchoněmí a my ne.

Chci vám jen říci, jaká hrůza by nás obestřela, kdyby obsah s formou lhaly. Vždyť pak už by nebylo nic zjevné! Napadá mě příklad ze současnosti: Pan ministr Babiš přišel s tezemi jako „řídit stát jako firmu“. To je rozpor obsahu a formy. Do firmy si vyberete ty nejlepší lidi, zatímco ve státě musíte nakládat i s těmi, které byste z ní vyhodili. Další jeho téma je „lepší výběr daní“. Dělá to formou registračních pokladen, to jest zvýšením buzerace, kterou pan ministr sám tak nesnáší. Jak příznačné. Nebo známá causa, že mu jeho Čapí hnízdo po přechodnou dobu, kdy projekt zrovna dostal dotaci, nepatřilo. Pan prezident Zeman nelenil a na Čapí hnízdo osobně přijel, aby pana Babiše podpořil. Nemůžu si pomoci, v tomto případě forma a obsah, alespoň z hlediska mého vnímání, mluví jasnou řečí. Podobně to bylo s „dílčí amnestií“ odstupujícího prezidenta Klause, při níž byly propuštěny tak zvané velké ryby. To je ale náhodička! Nemůžu za to, že známé prohřešky pana prezidenta Zemana (viróza, „passy“ a podobné skopičiny) jsou formálně a obsahově právě tak jednoznačné. On, i jeho předchůdce jsou ztělesněný majestát. Proto se také oba mohou zvencnout, když jim skupina Ztohoven na ten majestát šlápne a pověsí jim na Hrad obří červené trenky. Chápete? Forma a obsah.

Ale pojďme si konečně uvést nějaké vtipnější příklady. Jeden otec někdejšího spolužáka mého syna pracoval jako šéf přes vychovatele vězňů. Když jste ho viděli, dali byste mu pětikorunu. Na hlavě umělecky položený baret, v usměvavé plaché tváři jemná nezáludná očička. A tento člověk mi jen tak mimochodem povídá: „To je ale škoda, pane Zahradníku, že ve věznicích už nejsou lidé Vašeho typu! Oni nám tak pěkně šli vězňům příkladem…“ Mě samozřejmě málem omyli. Jak krásně mluví obsah a forma o nás a našich profesích! Když mě kdosi vybízel, abych se šel podívat na ztepilé a prý kromobyčejně krásné basketbalistky pražské Aritmy – ohradil jsem se bezděčně: „Aritma? To po mně jako po hudebníkovi nemůžeš přeci chtít!“ Ovšem ještě hezčí příklad nám poskytl reprezentační obránce Ujfaluši, obhajující se proti pomluvám, že po jednom zpackaném vystoupení si národní mužstvo objednalo na pokoj dívky a zaplatilo jim ze společného lichotivou sumu. Tento molděc pravil – „Nic jsem neplatil, a ta částka také nesouhlasí“. Pravda, nic než pravda. Nedivme se proto amusálním politikům, že mluví na jednom tónu, nebo že naopak „jódlují“. Buďme rádi, že tak dobře zříme obsah i formu jejich sdělení.


Komentáře (2)

  1. Tomáš Němec:
    24.06.2016 (11:32)

    Pěkný článek, několik zajímavých myšlenek. Nejvíce se mi líbí věta: " Do firmy si vyberete ty nejlepší lidi, zatímco ve státě musíte nakládat i s těmi, které byste z ní vyhodili."
    Blbé je, že z těch nejlepších lidí do politiky nikdo nechce jít, protože by tam museli být právě s těmi, kteří by odtamtud měli být na vteřinu vyhozeni.

  2. Jakub Zahradník:
    13.07.2016 ( 1:07)

    A navíc si nyní někteří komentátoři pohrávají s myšlenkou, že budeme spaseni političkami. V Anglii, Americe, Francii a jinde. "Každý chvilku tahá pilku."


Komentovat





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář: