Překonat noty, čili katechismus klavíru

„Kéž bych uměl(a) hrát jako Vy…“ Tento povzdech slýchám téměř pokaždé, když sednu ke klavíru. Naposledy dnes. Zajímavé na tom je, že po tomto postesku následují jen dva typy vyústění…! Dozvím se zpravidla, že řečník buďto neměl to štěstí, aby ho rodiče dali v dětství na klavír, popřípadě nevyslyšeli vroucné jeho přání klavír opatřit. To je jistě politováníhodné. Ovšem varianta b) téhož sdělení zní, že doma se klavír sice nacházel, ale dotyčný byl líný naň cvičit, eventuelně toho brzo zanechal, a teď toho lituje. Vyústění druhé, odlišné, je založené na příběhu, v němž dotyčný nebo dotyčná prošli dlouhou a zevrubnou hudební výukou čítající osm, i více let, která byla korunována veřejnými přehrávkami. A také tato možnost se zase větví na a) a b). Skupina a) nástroj bohužel již nemá. Většinou se vypařil v rámci stěhování, popřípadě si ho nemůže dovolit z prostorových důvodů, čehož lituje. Jindy ho má, ale prakticky naň nehraje, zpravidla proto, že není kdy. No a pak jsou ještě ti, co by zaškrtli v mém hypotetickém dotazníku možnost b). Totiž ti, co na klavír stále hrají, ale jenom podle not, bez nich nedají žel ani ránu, což je mrzí. Jen úzká skupinka lidí s ohledem na klavírní hru, zdá se, ničeho nelituje, nástroj má a ráda do něj jen tak mírniks týrniks mlátí. Za dobu mého košatého života vymklo se všem kategoriím jen jedno sdělení. Pravila mi jedna měštka: „To je zvláštní. Já jsem taky chodila do klavíru, ale když začnu hrát, zní to nějak jinak než když hraješ ty, to by mě teda zajímalo proč!“


Mohu-li být na něco hrd a pyšen, je to zjištění, že následkem mého koncertního působení se tu a tam stává, že někdo z posluchačů začne pokoušet múzu a pořídí si nástroj. To se ale většinou dozvím jen náhodou. Abyste věřili, že nekecám, uvedu jeden příklad za všechny. Hrál jsem před drahným časem v krásné secesní vile, která byla proměněna v lidušku a místní kulturní dům. Dost jsem o ten koncert usiloval, působil jsem pár let na promotérovy city soustředěným mailingem, až ten povolil, koncert mi umožnil a zaplatil. Přešlo období propagace, která se vykonává rukou společnou a nerozdělnou, a která spočívá v tom, že umělec promotérovi zašle rozhovor, který předtím zručně sepsal sám se sebou. K němu dodá fotografie, které zaplatil laskavému fotografovi. Poštou pošle balík letáků a plakátů, které nechal zhotovit výtvarníkem a vytisknout v tiskárně na fajnový papír. Přiměje kroutícího se promotéra k podepsání smlouvy, kterou nechal vypracovat odborným právníkem. Promotér v lepším případě zařídí publikování předmětného rozhovoru v radničním plátku, v horším případě jenom řekne, že mu to z důvodu nějaké místní animosity zapomněli zveřejnit. Dá po urgencích informaci na web kulturního střediska a vyvěsí jeden plakát na místo, které nikdo nesleduje. Stovku letáků vystaví v den koncertu viditelně u vstupu a po něm je věnuje dětem z lidušky na kreslení.

Nastává den D, promotér i umělec netrpělivě očekávají lavinovou návštěvnost. Křídlo stojí na čestném místě, kam ho zas jednou šoupli, ale bývá často všemi okolnostmi rozladěno. Klávesy hrají, konečně přišel někdo,kdo jim neříká klapky (klapka uzavírá dutinu), tak hurá, můžeme začít.

Přes veškerou propagaci se tehdy na to místo, o kterém vyprávím, dostavilo pouhých sedm lidí včetně promotéra, mě a tří lidí, kteří přišli ode mě. Člověk si maně řekne, že rodiče shora uvedených řečníků obdivujících mou hru na klavír, dobře věděli, proč svým dítkám nástroj nekoupili. A odrostlá dítka z cvičené skupiny, přes roky strávené u etud a přednesových skladeb, že učinila správné životní rozhodnutí uměním se neživit. Přiznám se, že v těchto případech, kdy se v sále krčí jen pár zbloudilých, si sám kladu otázku, zdali kříž, který jsem sobě vybral, nebyl neúměrný mé domnělé velikosti. Připomíná mi to osud jednoho kněze z oblasti Prahy-západ, jehož museli převelet jinam, neboť se psychicky hroutil z toho, že na mše v této oblasti nechodí skoro nikdo, nebo úplně vůbec nikdo. Na podobné úvahy ale není čas. Moje bohoslužba začíná. Sednu ke klavíru a vydám ze sebe vše, co ve mně je.

Po onom koncertě jsem byl z výsledku tak zdrchaný, že jsem veřejně nehrál možná i nějaký rok. Řekl jsem si totiž, že to nemá cenu. A pak vám po létech potkám kamaráda, který tam tehdy byl a povídám mu s lítostí v hlase, jak mě tenkrát to vystoupení vyšťavilo, a on opáčí: „No vidíš, a náš známý, co tam s námi přišel, byl tvojí hrou tak nadšený, že si pořídil piano a začal se na něj učit…“ Tak vidíte, jak to člověk často pro svou malověrnost zabalí. Ale klavíru byla nejspíš tato jakási lítost dána do vínku samotným jeho hrdým „maestrem inventorem“ Bartolomeem Cristoforim. Ten opravdu vyvinul fungl nový nástroj s mechanismem kladívek tlukoucích do strun, na rozdíl od husích brk či agrafů u harpsichordů, virginalů, klavichordů a cembal. Tónová estetika to byla tak odlišná, že se nikomu z jeho současníků nelíbila. Fortepiano se neujalo a Cristofori dle pamětníků umřel s bolestí v srdci. A jen díky nahodilé písemné zprávě a náčrtu Cristoforiho mechaniky, se o jeho vynálezu dozvěděl o pěknou řádku let později slavný Gottfried Silbermann, koncept pianoforte probudil a zpeněžil. Jeho nástroje zkoušel sám Šebestián Bach, ale patrně se mu moc nelíbila.

Když tak přemýšlím o výpovědích lidí, kteří za mnou přijdou a oceňují moji kla­vírní hru, načež vyjadřují svoji lítost většinou nad neprostupností not, uvažuji, jak těmto lidem pomoci. Sám nevyučuji, nevěděl bych ani jak. Učit zodpovědně na klavír znamená učit správnému postavení ruky, podkladů a prstokladů, stupnicím a akordům, prstovým cvičením a etudám, což všechno trvá léta, a na to já nemám nervy. Ale pomoci těm, kteří už dlouhá léta hrají a hrají dobře, a jsou vázáni jen na noty, bych rád. Vždyť oni jsou chudáci jako ta tramvaj, která může jet jen tam, kam vedou koleje. Takže těmto určeno jest mé poslání:

Povšiml jsem si, že malé děti ve waldorfské škole se učí na zobcovou flétnu nejprve nápodobou. Kantor odkrývá jednotlivé dírky, což vydává tóny různé výšky. Děti se ho snaží zrakem napodobit a velmi rychle se naučí obstojně přehrávat s sebou celé melodie. Další fáze nastává, když je kantor začne učit noty. Jakmile si děti noty osvojí, jako když spustíte závěs. Přestanou koukat na kantora, začnou civět pouze do nich, působí jako smyslů zbavení a zapomenou úplně svou předchozí schopnost hrát nápodobou. Pro mě z toho vyplývá, že zapojují úplně odlišná centra v mozku. A tudy by byla cesta ze sféry not.

Velice podobná je situace dospělých profesionálních muzikantů. Jedni se naučí hrát naprosto dokonale z not, což jsou hráči z orchestrů. Největším děsem takových hudebníků (netvrdím, že všech!) je, když jim noty odejmete a chcete po nich improvizaci. V tu chvíli začnou hrát jako žáček, jejich hra zní nepřesvědčivě, ploše, postrádá správnou organizaci, je v tom zkrátka zmatek. (Na opačném pólu stojí jiní profesionální muzikanti, kteří se noty moc nenaučili. Před ty, když postavíte pult, nejradši by si na něj postavili pivo.)

Notopis JE geniální. Zavedli ho evropští mniši a jeho vývoj do dnešní podoby trval, jestli si dobře pamatuji ze školy, 600 let. Jelikož ale, než se ho naučíte, je úžasně složitý, objevily se i pokusy ho zjednodušit, které se ale neujaly, což je dobře. Ztratil se v nich smysl enharmonických záměn a proměn, asi jako kdybyste začali psát tvrdé a měkké i a s a z jak se vám zlíbí. Podle mé zkušenosti schopnost číst rychle a komplexně notový zápis jen každému dána jen do jeho limitu. Jinými slovy, někdo se to naučí skvěle, jiný jen trochu.

Nechci proto na závěr svého exposé tvrdit, že se mají lidé vázaní pouze na noty začít učit hrát nápodobou, když už hrát umějí. Zkoušel jsem pár takových lidí bezvýsledně učit improvizovat. V tom pomoc asi není. Zdá se mi, že možná cesta je začít se učit hrát jednotlivé styly. Každý hudební styl je něco jako cizí jazyk. Když se trochu naučíte hrát třeba jazz, dixieland, country, bluegrass, latinu… (oblíbené styly si doplňte sami) odposlechem, tedy bez not, odpoutá vás to od nich a začnete zapojovat jiná centra v mozku. Výsledkem může být zlepšení v oblasti improvizace a hry bez not. Neručím ovšem za vedlejší efekty. Může se totiž i stát, že vaše schopnost hrát z not se zhorší, budete ze symfonického orchestru vypuzeni a skončíte v restauraci Na baště u věčného kasací. Stane se z vás nakonec možná někdo, jako ta dáma, co se dle svědectví Lídy Molínové, herečky, vrátila z emigrace a všechno komentuje slovy „oni Němci…“ dělají to a to, zatím co „vy Češi… to a to. Dáma sama si asi myslí, že jí to všichni Na baště zbaští.


Komentáře (6)

  1. Lubomír Müller:
    30.06.2016 ( 9:08)

    Jakube, vtipně pravdivé a pravdivě vtipné. S klavírem je to jako s demokracií - klavír je taky to nejlepší ze všech špatných hudebních nástrojů. Noty jsou pak jen berlou, která umožňuje trochu lépe kulhat. Já to vidím tak, že na hudbě je nejdůležitější emoce, kterou buď dokáže nebo nedokáže vykřísnout. Emoce je svobodná, vše ostatní je vězení technického omezení lidského těla. Teď by měla přijít na řadu otázka, co to je vlastně ta EMOCE. Otázku zodpovědně zodpovědět neumím.

  2. Jakub Zahradník:
    30.06.2016 (11:09)

    Luboši, Tvé bonmoty jsou vtipné, ale ještě s těmi notami - hráči z orchestrů mají můj největší obdiv, kolik toho z not učtou a hlavně, co z toho dokáží udělat za kus skvělé hudby!!! To je pro mě nedostupné, holt nikdo neumí všecko. Nebo považ složité polyfonní skladby pro sbor, kde je nutno udržet ladění a bez not by nešlo vůbec takovou složitost dát dohromady. V takových případech je jasně vidět, že noty jsou letenkou do vesmíru!!! Já vím, že to je hlavně dlouhá hudební praxe, ale taky přece obrovský kumšt. /// Člověk se při tom psaní blogu bojí jediné věci - aby si někdo nevztáhl něco nesprávně, protože já tady něco napíšu a hned to mrsknu do éteru - chybí odstup, řada formulací musí kulhat. Jednou z nich by třeba bylo, že klavír je nástroj, kde ladí jen jeden tón, a sice komorní a, což je nevyvratitelný fakt. Ale klavíristy by to nejspíše urazilo. /// Nad emocemi jsem se popravdě nezamýšlel, protože dnes patří slovo emoce mezi zaklínadla moderní doby. Kdyby Tě napadlo o tom, nebo o něčem jiném napsat, rád Ti článek zveřejním.

  3. Lubomír Müller:
    01.07.2016 (21:03)

    Jakube, děkuji za nabídku. Zamyslím se, možná dokonce něco vymyslím, co by neudělalo ostudu. Ale popravdě, vedle Tvých brilantních úvah bude těžké stát neshrben.... A k emocím se stavím čelem, pro mě to zaklínadlo není. Zahnít v romantismu nechci, nicméně atonalitu (vím, je to široké pole odstínů...), dodekafonii, serialismus lapám mozkem (a stejně nejsem schopen autorův záměr polapit, postřehnout), a jen málokdy se mi dokáže zapojit "duše-emoce". Myslím si, že hudbě není potřeba "rozumět", hudbu je potřeba "slyšet". A slyší-li hudbu člověk jen hlavou (no, jak jinak, že... kolenem asi těžko), je v pozici slepce, který nikdy neviděl krásně nahou slečnu (nebo nahého krasavce, jde-li o "slepkyni"...), může si tělo jen ohmatat, ale skutečně mu neporozumí, protože mu bude chybět emoce smyslového prožitku. Možná přeháním...

  4. Tomáš Němec:
    08.07.2016 (14:59)

    Neumím na nic hrát, neumím ani nefalešně zpívat. Fascinuje mně, když někdo umí improvizovat, zvláště na klavír. Když někdo ještě minutu, než usedne k piánu, neví vlastně co bude hrát. A když pak hraje, vypadá to jako opravdu zkomponovaná skladba. Občas chodím na vysílání pořadu Telefonotéka. Je to pořad, který je vysílán každý všední den. Jednou týdně, zpravidla ve čtvrtek, i za účasti publika. 30. června jsem ten pořad opět navštívil. Povídal tam a občas i na klavír hrál své improvizace pan Jiří Pazour. Také říkal, že málo lidí improvizuje. Po skončení pořadu jsem se mu pochlubil, že znám takové improvizátory dva: Víta Horažďovského a Jakuba Zahradníka. Řekl, že Jakuba zná také. Improvizaci, kterou pořad zakončil, jsem si na památku natočil na mobil.- viz odkaz https://www.youtube.com/watch?v=9WsDJ-2k-bo Přesto, jako bych několik motivů už znal odjinud.
    320. června byl poslední den, kdy stanici Vltava vedl Lukáš Hurník.

  5. Tomáš Němec:
    09.07.2016 (18:01)

    Oprava: 30. června byl poslední den, kdy stanici Vltava vedl Lukáš Hurník

  6. Jakub Zahradník:
    13.07.2016 ( 0:49)

    Pravdu díš, Tome a kdo ví, třeba to byl i Lukášův 320. červen, odpovídalo by to asi jedenácti letům.


Komentovat





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář: