Archiv - červenec 2016

Básník všude bratra má

Nevím, proč mi trvalo padesát dva let ujet sto padesát kilometrů, abych se ocitl ve městě Budyšíně. Jenom sto padesát kiláků, ani o jeden víc – vždyť to člověk běžně najezdí týdně někam na chalupu nebo na hory. Já ostuda! Z Prahy to vezmete přes Mělník, Českou Lípu, Nový Bor, Rumburk a jste tam. Budyšín, hlavní město Horní Lužice, se rozprostírá hned za Lužickými horami, nikoli v Polsku, jak si někteří myslí, nýbrž ve Svobodném státě Sasko. Ano, krásný, prastarý a svobodomyslný Budyšín, který se chválabohu uchránil před husity. A o kus dál, směrem k Berlínu, leží zase Chotěbuz, centrum Lužice dolní. Obě Lužice to mají složité, mluví totiž dvěma odlišnými jazyky – dolní a horní lužickou srbštinou, které se od sebe liší prý více než čeština a slovenčina. Jak je ten kraj rozsáhlý? Historicky docela dost, ale dneska se vejde jen do několika okresů. Ještě v roce končící druhé světové války, byl podle mapy dlouhý řekněme jako z Prahy k nejsevernějšímu výběžku Čech. Ale v rámci dnešního sjednoceného Německa jde o pouhý region, tedy přesněji regiony dva, poněvadž Dolní Lužice leží pro změnu v Braniborsku, v jehož přídomku už „svobodný stát“ jaksi nestojí. Však také Dolní Lužičané, jsouce kousíček od Berlína, byli vystaveni větší germanizaci, a to se projevilo i na tom, že dnes dolní lužickou srbštinou mluví odhadem pět tisíc duší, při čemž číst v ní neumí prý málem nikdo. Hornolužickou srbštinou hovoří možná lidí tisícovek čtyřicet, avšak v denním styku odhadem zas jen čtvrtina z nich. Ach, to je pramálo. Jak dlouho se může takový jazykový kmen udržet? To je ve hvězdách – stejnou otázku si však kladl již abbé Dobrovský. Ale jak jim s tím pomoci? Chodit na demonstrace proti zavírání srbských škol? No, jeden by věděl, avšak lužickosrbské ženy (a muži) by třeba nebyli pro… Zkrátka je třeba „dělat“ děti, což je při proklamovaném úbytku spermií, alespoň tedy českých mužů, možná problém. Dle článku nedávno publikovaném v našem tisku, se „za čtvrt století počet spermií u mužů (taky u koho jiného - pozn. autora) snížil o 60 procent a v ČR je až čtvrtina párů neplodných“. A nikdo navíc netuší, která spermie je zárodkem básníka. Kdyby ano, inženýři lidského štěstí by jistě hranici spermií ještě o nějaký ten procentní bod, jak se dnes moderně říká, rádi snížili. Básníků je ovšem v dnešní Lužici naštěstí dost, takže to s tím lužickosrbským etnikem tak nahnuté nebude…

Tajemné Lešehradeum

Nikdy bych si byl nepomyslil, že ten bájný dům, o němž jsem pouze slýchával, se stane mým bydlištěm. Nechal ho postavit Emanuel Lešetický (1877-1955), archivář zemské banky, rodem z Netolic, jehož otec coby důstojník rakouské armády koupil rodu šlechtický titul. Jeho erb se skví nad vchodem do domu. Lešetický přijal umělecké jméno Lešehrad a svůj výtvor nazval Lešehradeem. Jeho původním záměrem bylo, aby dům sloužil jako veřejný archiv, per futuro jakýsi jeho památník. Lešehrad byl totiž od dětství náruživým sběratelem. Zaměřoval se zejména na sbírku autografů, tedy nejrůznějších písemností od známých i neznámých osob. Podle svého svědectví publikovaného v brožurce nazvané - jak jinak - Lešehradeum, bylo v jeho době získávání dopisů a jiných memorábilií např. z dob francouzské revoluce, nebo třeba z období kolem třicetileté války, ale i mnohem starších, celkem dostupné. Krom písemností však Lešehrad sbíral i různé artefakty a kuriozity. Zvláště populární se ve výčtu těchto předmětů stala egyptská mumie, podle některých zde zakopaná, samozřejmě i s pokladem... Historie byla ale asi prozaičtější. Lešehradovi před zaplacením domu utekl s penězi právník, u něhož je měl v úschově. To ohromným způsobem ztížilo jeho poměry na dlouhá léta. Místo noblesního bytu v prvním poschodí se musel přestěhovat do podkroví a dům kompletně pronajmout. Zřejmě to také znamenalo konec jeho rodinným plánům. S nájemníky se později musel soudit, aby se odstěhovali a on zde mohl zbudovat svůj vytoužený archiv. Podle několika svědků, kteří stále žijí v domě a okolí a Lešehrada pamatují - vloni to bylo zrovna 70 od jeho úmrtí - byl archiv umístěn v celém přízemí a jedné malé místnosti v suterénu, vedle níž bydlím. Lešehrad byl košatou osobností, napsal spoustu knih, básnických sbírek, divadelních her, nebo třeba pojednání o tajných učených společnostech, jichž byl významným členem. Překládal také z několika jazyků...! Na svou poslední životní etapu se k němu do domu, z finančních důvodů, přistěhoval literární kritik F. X. Šalda a podle líčení Bedřicha Fučíka, který za ním docházel, si Šalda při sjednávání podmínek nájmu vymínil, že se nebude s Lešehradem muset stýkat. Šalda byl estét a na konci života považoval valnou část veškeré literatury za zhola zbytečnou a špatnou. Lešehrad sám na začátku padesátých let údajně "dobrovolně" věnoval svůj archiv státu za podmínky, že archiv tu zůstane kompletně zachován. Ale kdepak, kam s dohodami na komunisty... Takže po Lešehradově smrti se část jeho sbírky ztratila, část byla odvezena do Památníku národního písemnictví a dům se stal nájemním. V ulici panují legendy o archivních artefaktech povalujících se prý bezprizorně na zahradě. Původní sbírka byla samozřejmě pečlivě zaknihována. Jestli se však tento soupis dochoval celý, a kolik se toho ztratilo, po tom jsem nepátral. Lešehradovy knihy jsou poměrně slušně k dostání přes aukro a v antikvariátech. Dnes dům vlastní paní z Lešehradovy přízně, která ale, jak jsem pochopil, nemá zájem o publicitu. Soused z vedlejšího domu, pan Drozd, ředitel Českého hudebního fondu, který na vlastní pěst ještě s někým opatřuje některé domy Prahy 5 pamětními cedulemi, u paní majitelky nepochodil. Dohodl se však v sousedství a na sloupku zdi vedlejšího domu od loňského jubilea visí připomenutí Emanuela Lešehrada z Lešehradu. A nyní básnická verze mého líčení...