Básník všude bratra má

Nevím, proč mi trvalo padesát dva let ujet sto padesát kilometrů, abych se ocitl ve městě Budyšíně. Jenom sto padesát kiláků, ani o jeden víc – vždyť to člověk běžně najezdí týdně někam na chalupu nebo na hory. Já ostuda! Z Prahy to vezmete přes Mělník, Českou Lípu, Nový Bor, Rumburk a jste tam. Budyšín, hlavní město Horní Lužice, se rozprostírá hned za Lužickými horami, nikoli v Polsku, jak si někteří myslí, nýbrž ve Svobodném státě Sasko. Ano, krásný, prastarý a svobodomyslný Budyšín, který se chválabohu uchránil před husity. A o kus dál, směrem k Berlínu, leží zase Chotěbuz, centrum Lužice dolní. Obě Lužice to mají složité, mluví totiž dvěma odlišnými jazyky – dolní a horní lužickou srbštinou, které se od sebe liší prý více než čeština a slovenčina. Jak je ten kraj rozsáhlý? Historicky docela dost, ale dneska se vejde jen do několika okresů. Ještě v roce končící druhé světové války, byl podle mapy dlouhý řekněme jako z Prahy k nejsevernějšímu výběžku Čech. Ale v rámci dnešního sjednoceného Německa jde o pouhý region, tedy přesněji regiony dva, poněvadž Dolní Lužice leží pro změnu v Braniborsku, v jehož přídomku už „svobodný stát“ jaksi nestojí. Však také Dolní Lužičané, jsouce kousíček od Berlína, byli vystaveni větší germanizaci, a to se projevilo i na tom, že dnes dolní lužickou srbštinou mluví odhadem pět tisíc duší, při čemž číst v ní neumí prý málem nikdo. Hornolužickou srbštinou hovoří možná lidí tisícovek čtyřicet, avšak v denním styku odhadem zas jen čtvrtina z nich. Ach, to je pramálo. Jak dlouho se může takový jazykový kmen udržet? To je ve hvězdách – stejnou otázku si však kladl již abbé Dobrovský. Ale jak jim s tím pomoci? Chodit na demonstrace proti zavírání srbských škol? No, jeden by věděl, avšak lužickosrbské ženy (a muži) by třeba nebyli pro… Zkrátka je třeba „dělat“ děti, což je při proklamovaném úbytku spermií, alespoň tedy českých mužů, možná problém. Dle článku nedávno publikovaném v našem tisku, se „za čtvrt století počet spermií u mužů (taky u koho jiného – pozn. autora) snížil o 60 procent a v ČR je až čtvrtina párů neplodných“. A nikdo navíc netuší, která spermie je zárodkem básníka. Kdyby ano, inženýři lidského štěstí by jistě hranici spermií ještě o nějaký ten procentní bod, jak se dnes moderně říká, rádi snížili. Básníků je ovšem v dnešní Lužici naštěstí dost, takže to s tím lužickosrbským etnikem tak nahnuté nebude…


Abych se přiznal, mě baví cestování jen potud, pokud není organizované. Chodit v chumlu za parapletem mě baví stejně jako ježdění do Chorvatska vylehávat na pláž. Vidím v tom podobně málo smyslu jako v plnění dětinských „volnočasových aktivit“ uprostřed vodních a jiných světů a obludárií. Onehdá jdu po Praze a vidím nápis „Svět oříšků“. Vejda dovnitř, táži se, zda tu také kupírují uši. Paní za pultem, fešanda, nechápe, připomínám jí tedy, jak se jmenuje svět, jejž zosobňuje… Nepřipadá jí to ani legrační, ani paradoxní… Odcházím nakonec s pytlíkem paraořechů řka, že je to povinný doplněk potravy parašutistů. Nejsem paranoidní, nechci ani paragon, netřeba mé parafy. Paní parádnice radši mizí za paraván…

Víte, mě baví poznávat kulturu zevnitř. A proto jsem zdvořile požádal Milana Hrabala, básníka z Varnsdorfu, který léta překládá lužickosrbskou literaturu, zda by neposloužil mně a mé drahé přítelkyni Kateřině a její čubičce Nessince uvedením do Budyšína. Milan se zhostil této role s grácií jemu vlastní. První místo, kam nás vzal, byl hřbitov, jakýsi lužickosrbský Slavín. Už jen z pouhých rovů byla jest tu patrná kulturní odlišnost. Říkám byla jest, ježto v lužické srbštině uchovala se mnohá tvarosloví, jichž čeština od vydání Biblí kralické bohužel ztratila. Kromě krásného složeného tvaru „on jest byl“, „oni jsou byli“ (já nevím, proč my říkáme rusky „ona byla“, „oni byli“ a neříkáme už „ty byl“, „vy byli“), také aorist, imperfektum nebo duál. Četli jsme: TU WODPOČUJE W KNJEZU PŘEZ BOŽU HNADU SŁUŽOBNIK DOBREHO POSELSTWA DR. PAWOŁ HÓRNIK (musím se zeptat Lukáše Hurníka, zda jeho rod nepochází z Lužice). Nebo: MARJA MŁYNKOVA, RODŹ. BRĚZANEC, SERBSKA SPISOWAĆELKA A LITERARNA KRITIKARKA a její muž DR. JURIJ MŁYNK, SERBSKI WĚDOMOSTNIK A PRÓCOWAR – RIP (u nás se RIP asi nepíše). Nebo: JĚZUSO, SMIL SO! Nebo: JAN KRAWC, INTENDANT WJESOŁYCH SERBSKICH WOBLIČOW neboli tváří – krásné, že?

Poznali jsme tak díky Milanu Hrabalovi některé slavné pěvce minulosti, abychom o kousek dál poznali pěvce živoucího. Byl jest jím Jurij Łušćanski, který si šel právě do muzea pro čapku, kterou tam byl zapomněl před dvěma léty… Pozval jsem ho hned na pivo a dostali jsme se tak říkajíce in medias res. Jurij je předsedou Maćicy Serbske, tedy Matice (nikoli kočky) lužickosrbské. Kdysi měl v Berlíně na starosti synchronizaci veleslavného hudebně zábavného pořadu Ein Kessel Buntes. Znal proto spoustu českých umělců. Zeptal jsem se ho, kam se poděla celá východoněmecká kulturní scéna po sloučení v roce devadesát. Odpověděl mi, že dál existuje, ale v zásadě v podzemí, jako neoficielní kultura. Sjednocení spočívalo v tom, že si Západ Východ koupil, žádná spolupráce, žádná výměna, žádná zvědavost na odlišné zkušenosti, zkrátka jenom převzetí. Realita, jaké jsme jako autonomní jazyková i státní oblast byli ušetřeni – naše kultura zůstala, ať si myslíme, co chceme, přece jen kontinuální. Že je Jurij jakožto předseda srbské matice zodpovědným básníkem, prokázal tím, že si po tom pivu pro čepici do muzea opravdu došel. Typický básník český by jednoznačně dopadl jako zeměměřič K.

Milan Hrabal nás také seznámil s Clemensem Škodou, mladým mužem bystrého oka a pevné postavy, který sedí v Srbském domě coby šéf zahraničního kulturního odboru. V Budyšíně se vynachází totiž Srbský dům, jakožto sofistikované infocentrum zřízené za dob NDR, která byla srbské menšině poměrně nakloněna, totiž slušně financovala její instituce. O kousek dál, za rohem, najdete nádherné lužickosrbské knihkupectví, kde bych byl ochoten nechat všechny peníze a odkud je to co by kamenem dohodil k lužickosrbské Fleet Street, kde najdete vydavatelství Domowina a všechna hornolužickosrbská média. Ve středu města pak nemůžete nenarazit na národní restauraci Wjelbik, kde vás obslouží moc pěkné krojované dívky, jen kousek od restaurantu Zum Karásek. Jiří Karásek byl podle všeho jistý středočeský číman, jenž dezertoval kolem roku 1800 z rakouské armády, aby tři a půl roku loupil a přepadával se svou bandou v širokém dalekém okolí Budyšína, za což si vysloužil pověst Jánošíka. Město Budyšín se pyšní ťurmou po něm nazvanou a vůbec se v pozdějších dobách neblaze proslavilo tuhou věznicí obdobnou jako za našich časů východoslovenský Sabinov. Jinak je to ve starém městě samá Nožířská, Řeznická, Masná a Rybářská ulice, což by za dnešních korektních časů neprošlo. Kateřina – vegetariánka – si totiž této věci byla povšimla… Městu vévodí dóm svatého Petra, o který se dělí evangelíci s katolíky. Lavice jsou v něm nejen frontálně, ale po stranách i naštorc. Odkazuje to podle mě na původnější ritus, kdy (pokud si dobře pamatuji) kněz stál ve dveřích kostela a publikum sedělo čelem proti sobě, maje oltář po boku. Kněz se teprve postupem doby dostal na dnešní místo před oltářem, ale publikum měl v té chvíli v zádech. Ještě v mém dětství se sloužila mše tak, že kněz mluvil latinsky k oltáři čelem, k lidu zády. Druhý vatikánský koncil zasedající v létech 1962–5 kněze otočil zády k oltáři, k lidem čelem a vznikla tak potřeba oltáře druhého, stolu stojícím vlastně neorganicky mezi ním a publikem. Ač se dnes mluví u nás v kostele čelem k lidem a národní řečí, prakticky nikdo to nechce poslouchat. Tak a tomu se říká vývoj.

Konečně jsme opustili zdi Budyšína, abychom také popustili oko na lužickou krajinu. Ta, až na pohraniční Lužické hory, je vesměs nížinou, tu a tam mírně zvlněnou. S lužickou kulturou se dnes setkáte jen ve čtyřech nevelkých oblastech Horní Lužice a jediné dolnolužické (Spreewald). My jsme toho napoprvé příliš nestihli. Zbylo aspoň mnohé na příště. Člověk si ale přece jen povšimne některých odlišných detailů.

Tak například, že Lužičanům chybí jejich vlastní hospody. To je pro nás, národ, který se kulturně vzdělává právě tam, úplné sci-fi! Ptal jsem se, zda se v nějaké srbské hospodě schází aspoň gymnaziáni. Prý ne. To je prostě k neuvěření! Sami jsme navštívili alespoň jednu vzorovou hospůdku, kde se mluvilo německy. Bylo v ní deset lidí a pět psů a bylo tam veselo a dobře. Nasbírali jsme také Clemensu Škodovi a jeho půvabné mladé paní v lese pár hub. Zjistili jsme tak, že neznají bedlu jedlou a vůbec, jako už mockrát, jsme seznali, že to my – národ houbařů, jsme asi nenormální. Také jsme s sebou měli pejska. Když jdete se psem jakoukoli českou, moravskou a slezskou vesnicí a ulicí libovolného města, jste vystaveni nekončícímu štěkotu a sípání vlkodlaků cenících krvelačné tesáky za pochabými ploty. V Lužici jsme si ničeho podobného nevšimli. Také jsme nevstoupili do žádného psího výkalu, což se mi v Praze už dlouhá léta nepovedlo. Technickou pozoruhodností lužickosrbských měst, která jsme navštívili, je střed chodníků, vystlaný našíř velkými podlouhlými kamennými pláty, jímž vedou inženýrské sítě. Jakmile je potřebí v ulici provést „vivisekci“ (odborníci mi doufám tento výraz prominou, ale v našich končinách mám dojem, že jde skoro už opravdu o živý organismus) vody, plynu, odpadu, elektřiny, pláty se snadno a rychle vyjmou a pak zase vrátí. U nás jsme vždy svědky stavební uzávěry, rozbourání silnice, pak položení zbrusu nové vozovky, následně jejího okamžitého rozbourání, jejího znovupo­ložení a opětovného roz­bourání, a tak stále dokola. K vidění je to všude kolem nás, vzorově například na Jenerálce, a to již po řadu měsíců.

Vraťme se však ještě do Lužice. Dvě ze čtyř hornolužických jazykově celistvých oblastí byly silně nahlodány povrchovou těžbou uhlí. V současné době – bohužel – se o tuto těžbu zajímají čeští uhlobaroni, mezi nimi také majitel Sparty, který ji podle posledních zpráv již převzal. Na internetu najdete otevřený apelační list lužických Srbů… Během let bylo totiž nenávratně vystěhováno bezmála 150 vesnic v centru Lužice, což je jedna z efektivních variant, jak této malé kultuře vykopat rakev: Vystěhovaní lidé se navždy ztratí v německém jazykovém poli. V ohrožení těžbou je v současnosti i kulturně ojedinělá autonomní oblast Slepo čítající pouhých sedm obcí…

Hornolužickou srbštinou se většinově mluví jen v jediné venkovské oblasti západně od Budyšína, která čítá asi 70 vesnic. Je kuriózní také tím, že je jako jediná katolická. Zde si člověk uvědomí, jak moc důležitý je pro naši kulturu kostel. V této nevelké oblasti se udržely některé staré zvyky. V jejím centru se nachází významný prastarý klášter Marienstern, kde našinec objeví kašnu s českým lvem a připomene si tak fakt, že Lužice patřila po tři staletí, do třicetileté války, ke Koruně české. Za zdmi kláštera se dnes z příkazu srbské abatyše nesmí mluvit s klienty (mentálně postiženými dívkami) srbsky… V nedalekém Róžantu (Rožmitálu) stojí poutní kostel Panny Marie. V čase naší návštěvy v něm zrovna probíhala mše v lužické srbštině, úžasný zážitek! Návštěvníků bylo ovšem, jako u nás, asi dva tucty… Tu vidíte, jak to s tou naší slavnou evropskou civilizací vlastně je. No, raději k něčemu veselejšímu.

Stihli jsme také navštívit známou ptačí oblast v „zemi tisíce rybníků“, nebo tajemnou horu Čornobóh s vyhlídkou a hospodou. Čornobóh je údajně pekelné božstvo, opak nedalekého Bielobóha. Původní název hory je ale Prašice od srbského prašeć so – ptát se. Názvy odkazují na pohanské slovanské osídlení a modly Svaroha, Triglava a Svantovíta. Ptaní se po významech a původech tu může ve vaší fantazii propuknout naplno.

Ještě jednou jsme se vrátili do města. Utěšený pohled na ně je od «mostu sebevrahů», jenž je mnohem nižší než ten Nuselský v Praze, ale prý to stačí. Pod ním teče čůrek řeky Sprévy. A když jsme se právě chtěli s básníkem Jurijem Łušćanským rozloučit, octli jsme se u sošky čerta s potměšilým výrazem a s andělskými křídly, an sedí na okenním parapetu, drže mezi stehny pivní korbel. Zdali souvisí s Krabatem, legendou o čarodějově učni, která se zrodila v Lužici, jsem se zapomněl optat. Když mu ale prý sáhnete na přirození, do Budyšína se vrátíte. Tu sošku už také párkrát ukradli. Na ohanbí jsme čertíkovi samozřejmě sáhli. Nebránil se a jeho kouzlo zafungovalo dříve než bys řekl švec: Nalezli jsme totiž na zahrádce nedalekého lokálu dramaturgyni místního německo-srbského divadla Madleńku Šołćic s básnířkou Měranou Cušcynou a vůbec jsme neodjeli…

Zajásal jsem, Madleńka na mě totiž udělala dojem, když jsem ji viděl v Praze v kabaretní féerii Floppy Dolls. Později jsem navštívil Lužický seminář, zachovalou barokní památku nedaleko Karlova mostu, která už přes tři sta let slouží jako spojnice mezi českou a lužickou kulturou. Stal jsem se členem Společnosti přátel Lužice, která čítá okolo 160 hlav a odtud povstal nápad jet se do Lužice podívat. Madleńka na můj dotaz, jak velký je soubor jejich divadla, odpověděla, že je složený z dvaceti herců, z nichž devět je srbských. Proč devět?, napadlo mě zeptat se po cimrmanovsku („proč my jsme Bé?“). Zjistili jsme tak, že v Lužici neznají nejslavnějšího Čecha Járu de Cimrmana. Následovalo přemístění do dalšího lokálu, kde básnířka a uměřená dáma (dříve učitelka obou lužických srbštin a dnes překladatelka divadelních her pro místní divadlo) Měranka Cušcyna zanechala bicykl, neboli „koleso“ a využili jsme její vstřícnosti a přespali u ní. Na druhý den jsme si od ní nechali číst nahlas její verše. Jak mnoho jsme si rozuměli předchozího večera v šenku, tak málo jsme pochytávali význam slov za bílého dne. Je a není ta řeč vzdálená. Počasí se třeba řekne wjedro, brýle se řeknou nawoči, okno se řekne wokno, ona se řekne wona, od se píše wot. Na otázku „słodźi?“, když pijete čaj, ale neodpovídejte jako my, že „nesladí“, znamená to totiž „nechutná“. Podobně „nuznik“ nemá být urážka vašeho majestátu, ale vysvětlení, kde je tu „záchod“.

Opouštěli jsme ten kraj nádherný a jeho milé básníky jen neradi. Cestou do českých Lužických hor jsme se stavili v továrně na piana August Förster ve městě Löbau. Byli tam na nás moc hodní, ale to je zas na jiné vyprávění.


Komentáře (2)

  1. Jolana Kállayová:
    12.07.2016 (19:16)

    Páči sa mi Tvoj blog, Jakube!

  2. Jakub Zahradník:
    13.07.2016 ( 0:33)

    Nagyon köszönöm, Jolana, es kedves öntöl.
    jkb .-)


Komentovat





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář: