Archiv - srpen 2016

Černobílý křehký svět Karla Koutského

Autor následujících fotografií Karel Koutský, kterému neřekneme jinak než Karlík, je veselý, ba rozjařený muž. Je s ním sranda. Ale když přijde na tvorbu, tak výsledky jeho práce jsou vlastně vážné. Stejně vážně bere Boha a výchovu manželky. Jeho manželka je ovšem naštěstí také veselý člověk, a tak celá ta vážnost má lidský, ba někdy spíš legrační rozměr. Karlík je velmi otevřený člověk. Založil v Praze volné družstvo fotografů s názvem Ateliér Fotorenesance, které je otevřeno dalším zájemcům. Je možné se stát jeho součástí ve společném prostoru galerie / tvůrčí dílny poblíž Švandova divadla, fotit, vyvolávat, scházet se a vystavovat tam. Krom toho vydává Karlík monografie různým, i velmi věhlasným fotografům. Zkrátka je to kreativec k pohledání. A jeho ateliér umí zpracovávat černobílý materiál technikami dnes už neviděnými, zastaralými a pracnými, a tak se v tom spolku lidí okolo něj udržuje pěkná řemeslná tradice. No nekupte to. Zařadili jsem sem, jak už pomalu začíná být zvykem, pět ukázek. Napište přeci, zda se vám to líbí (obrázky nějak zatím jsou zcela bez komentářů, a to jsme původně začali divoženkami. Že by to bylo na vás moc zhurta?). Ten černobílý svět je přece nějak zvláštně křehký...

Eskapismus v nás

Chtěl jsem přesně před rokem konečně sednout a složit kantátu na téma "SKULINA", které mě delší dobu fascinuje. Víte co, uniknout skulinou, která se čas od času v životě člověka objeví, dostat se mimo svou realitu a žít si... Začal jsem pracovat na textu, partituře a okolnostech uvedení. Jenže právě ty okolnosti tomu nenahrály a já to vzdal. Téma ovšem zůstalo: Uniknout do světa fantazie, jo to je můj život. A už se z takového světa nemuset vracet... Je to snad v mém případě umocněno, že jsem ve znamení ryb? V každé případě zůstalo torzo textu. Je tu opět září, doba nového nádechu, návrat do škol a divadel, z našeho kumštýřského pohledu začíná sezóna, nový rok, který se počítá od září do června. Nedávno jsem viděl nafilmovanou scénu z moře, kterak létající ryby unikají před žraloky. Žralok už už ji má v tlamě, ale ona se odrazí zadní ploutví a vyletí do výšky třeba i pár desítek metrů a pak plachtí i více než sto metrů a ještě dovede na konci neodvratného pádu rozkmitat tělo a o něco ten svůj "let" prodloužit. Jenže ve vodě už na ni čeká hejno žraloků. Odrazí se tedy znovu, jenže - chyba lávky, ve vzduchu jsou ptáci, a ti ji slupnou jako malinu. Škoda. Létající ryba toho umí tolik - plavat a létat, což predátoři neocení. Jenže je to holt malá ryba, tak musí unikat. Třeba i do světa fantazie, který je v luftu.

Pohled dírkou od špendlíku

Roman Szpuk a jeho první pokusy s camerou obscurou. Tématem je jeho milovaná Šumava. Camera obscura je nějaká krabička, krabice či místnost s dírkou nebo otvorem na jedné straně. Na chvíli necháte dír(k)ou proudit světlo dovnitř a pak ji zaklopíte. Fotografický materiál uvnitř krabice, například pozitivní papír, se exponuje. Zachycený obraz je převrácený, ale proporčně věrný skutečnosti. Není to ale jen tak, musíte se s tím naučit zacházet. Tuto techniku popsal již v 5. století před naším letopočtem jistý čínský filosof. V dnešním přetechnizovaném světě znamená camera obscura návrat k jisté ryzosti. Posuďte sami.

Naše hereze jsou kruhy v polích

Moji milí, dnes jsem se rozhodl napsat vám vysvětlení ke kruhům v polích. Předem svého psaní bych vás však chtěl zároveň uchránit od průniku neznámých energií, které by mohly při čtení prudce a negativně ovlivnit trávení některých z vás. Článek bude totiž obsahovat seznam neznámých alergenů a bůhví, co se s vámi po jeho požití může stát. Na klinikách je už tak jako tak dost obsazeno a já si vás nemůžu vzíti na triko. Považte tedy, zdali článek čísti. Zvláště ti, kteří se z mých názorů už teď můžou po..., nechť raději dále nečtou. Ušetří si čas i papír. Děkuji za pochopení. Autor.

Na hrubé ucho hrubá záplata 

Potkali jsme se nedávno náhodou s kamarádem fotografem Karlíkem Koutským, který má fotografické studio, galerii a vydavatelství Fotorenesance a fotí výhradně černobíle, staromilec. A když jsme si chtěli někam sednout, přidružily se k nám opět dílem náhody dvě jeho známé, snad spolužačky jeho manželky, které nemají s uměním vůbec nic společného. Společnost tedy různorodá a my jsme si s Karlíkem zrovna tak chtěli povídat o umění… Ale přesto se stalo, že jsme se nějak dostali k otázce, zda se naše vnímání, tedy vnímání soudobého člověka, obecně zlepšuje. Dámám se myslím zdálo pravděpodobné, že by tomu tak býti mohlo, neb našinec by následkem tuhého vzdělávání ruku v ruce s informační revolucí mohl a snád i měl býti k světu vnímavější. Těžko říci. Já bych řekl, že ne, že by to mělo být daleko lepší, že bychom měli být dál, ale když dojde na lámání chleba, nějak zvítězí vždycky ty prachy, vnímání nevnímání. Například se určitě lepší technologie nakládání s odpady, ale odpadů je stále víc. Lepší se třeba ekologická morálka části obyvatel, jejich vnímání přírody jako pokladu, který je nutno uchránit, ale současně lidstvo roste takovou exponenciální křivkou, takže se veškerý poklad vyrvat z lůna přírody zkrátka bude muset, to se (jinak) nedá svítit. Takže lidstvo přes veškerý „pock-rock“ podle mě spíš stagnuje. A jeho jemnocit k umění vůčihledě slábne. To tvrdil jak Karlík, tak i já, a dámy z toho byly zmatené. Jak to? Karlíkovo exposé, jak lidé vnímají fotografii a co na ní považují za dobré, si vám netroufám převyprávět. Karlíkovi prošly rukama tisíce a tisíce fotografií. Snad by se jeho řeč dala shrnout do věty, že se lidé pohybují většinou v rámci uměleckého i výpovědního klišé a nevědí o tom. Za sebe mohu říci, že s vnímáním hudby to slavné moc není a klišé je slabé slovo. Bavíme se o tom často s kolegy muzikanty, ale platné je nám to jako mrtvému zimník. Rádi bychom lidem přinesli něco lepšího, než co lidé žádají, ale jejich vkus nepředěláme. To oni si nás objednávají a výzvy jsou povětšinou nízké. Škoda. Lidé netuší, co by mohli chtít.