Na hrubé ucho hrubá záplata 

Potkali jsme se nedávno náhodou s kamarádem fotografem Karlíkem Koutským, který má fotografické studio, galerii a vydavatelství Fotorenesance a fotí výhradně černobíle, staromilec. A když jsme si chtěli někam sednout, přidružily se k nám opět dílem náhody dvě jeho známé, snad spolužačky jeho manželky, které nemají s uměním vůbec nic společného. Společnost tedy různorodá a my jsme si s Karlíkem zrovna tak chtěli povídat o umění… Ale přesto se stalo, že jsme se nějak dostali k otázce, zda se naše vnímání, tedy vnímání soudobého člověka, obecně zlepšuje. Dámám se myslím zdálo pravděpodobné, že by tomu tak býti mohlo, neb našinec by následkem tuhého vzdělávání ruku v ruce s informační revolucí mohl a snád i měl býti k světu vnímavější. Těžko říci. Já bych řekl, že ne, že by to mělo být daleko lepší, že bychom měli být dál, ale když dojde na lámání chleba, nějak zvítězí vždycky ty prachy, vnímání nevnímání. Například se určitě lepší technologie nakládání s odpady, ale odpadů je stále víc. Lepší se třeba ekologická morálka části obyvatel, jejich vnímání přírody jako pokladu, který je nutno uchránit, ale současně lidstvo roste takovou exponenciální křivkou, takže se veškerý poklad vyrvat z lůna přírody zkrátka bude muset, to se (jinak) nedá svítit. Takže lidstvo přes veškerý „pock-rock“ podle mě spíš stagnuje. A jeho jemnocit k umění vůčihledě slábne. To tvrdil jak Karlík, tak i já, a dámy z toho byly zmatené. Jak to? Karlíkovo exposé, jak lidé vnímají fotografii a co na ní považují za dobré, si vám netroufám převyprávět. Karlíkovi prošly rukama tisíce a tisíce fotografií. Snad by se jeho řeč dala shrnout do věty, že se lidé pohybují většinou v rámci uměleckého i výpovědního klišé a nevědí o tom. Za sebe mohu říci, že s vnímáním hudby to slavné moc není a klišé je slabé slovo. Bavíme se o tom často s kolegy muzikanty, ale platné je nám to jako mrtvému zimník. Rádi bychom lidem přinesli něco lepšího, než co lidé žádají, ale jejich vkus nepředěláme. To oni si nás objednávají a výzvy jsou povětšinou nízké. Škoda. Lidé netuší, co by mohli chtít.


Vnímání umění se tedy nelepší, tvrdím já. Následkem technické revoluce lidé totiž absorbují neskutečné množství balastu a jejich hodnoty jsou, nebojím se říci, pomýlené. Přitom, když s nimi mluvím, každý nějaký ten ryzí zážitek z kvalitní, najmě akustické hudby má a vzpomíná na něj často celý život! Jenže. Přikovanost k sluchátkům a potřeba zpřeházet si obsah hlavinky, například na diskotéce, je fatální.

Že hudební vnímání slábne, ačkoli má každý stále na uších sluchátka, lze doložit mnoha způsoby. Když bych měl vyjmenovat jen něco, tak většinové publikum trpí absencí smyslu pro dobré ladění a výslovnost, nedá se vůbec mluvit o smyslu pro tóniny, kriticky nízká je schopnost sledovat složitější hudební obsah, přidejme nedostatečný rytmický pamatovák a doslovnou neschopnost českého etnika tleskat na druhou a čtvrtou dobu. No co si budeme nalhávat, s hudebností jsme na štíru a s tím potleskem jako na plenárním zasedání ÚV KSČ. Za dobu mého života se nic z toho, co bych nazval obecnou úrovní hudebnosti, nezlepšilo.

Však také kdo si ráčí vzpomenout, českým komunistům vadila moderní hudba a naši lidé k tomu byli indiferentní. Fanoušci jazzu a rocku museli jezdit do Polska a Maďarska. Kvalitu jsme udrželi jen v klasice a folklóru. Popularita povšechně laické hudby u nás dodnes (hudba, kterou stačí, když dělají laici) mluví za vše.

To se projevilo také při nedávné rozpravě o směřování stanice Vltava (doporučuji vyposlechnout na internetu), což je klasická radiostanice světové úrovně, jakých není moc. Bylo zde konstatováno, že publikum se „mění“: ubývá analytických posluchačů. Přeložím vám to. Ubývá lidí, kteří mají povědomí a vědomosti o hodnotách hudby a mluveného slova a žádají kvalitu. Řečeno lapidárně, laťka se snižuje. Stanice na to musela reagovat a zařadila proto místo analytických pořadů talkshow a nechala do svého vysílání bezprecedentně pronikat úplně odlišnou „stanici mladých“ Vawe. Já mám Vltavu opravdu rád, jenže jak udržet laťku? Počet lidí poslouchající Vltavu nemůže překročit jistou hranici, která asi končí na stavu 200.000 posluchačů, z čehož prý polovina preferuje hudbu a polovina mluvené slovo. K jazzu a vážné hudbě se musí dospět. Populace stárne, to by mohla být dobrá zpráva pro Vltavu, ale nenechme se zmýlit. K Janáčkovi nedospěje. A Janáčkem teprve všechno začíná, vždyť je to už pomalu sto let mrtvý autor!

Hudebnímu vnímání věnoval pár hezkých článků výborný švýcarský skladatel a esejista Arthur Honegger (1892–1955). Jeho texty, vydané v několika úhledných knížkách též česky, vznikaly dnes již více jak před půl stoletím. Zachycují zajímavé porovnání s dobou jeho mládí, tj. dobou před více jak sto léty a dobou jeho dospělosti. Honegger popisuje vývoj hudby jako směřování k hlučnosti. Extrapoloval tuto situaci a pravil, že na konci XX. století budou lidé v hudbě poslouchat již jenom buben. Předpověděl to přesně! Jestli mi nevěříte, tak si šmahem projeďte radiostanice…! No? Kdo má pravdu? Otázka totiž zní, proč mají bicí znít v každé hudbě…?

Honegger také vylíčil, kterak příslušníci starší generace za jeho mládí byli schopni v hudbě zaznamenat vjemy, které on a jeho současníci již nebyli s to postřehnout. Lidé starší generace tedy měli nastavené uši jinak, daleko citlivěji. Též za dob mého mládí, kdy se prosazoval hlavně beat a rock, panoval úplný rozkol mezi mladší a starší generací v názoru na hudbu – a musím dodat – i tance. Protože jsem patřil tehdy k «mlaďochům», považoval jsem prarodiče a jejich názory za slušně řečeno za zpozdilé. Jistě, že k rokenrolové revoluci dojít nepochybně muselo, jinak bychom tkvěli v éře swingu, foxtrotu, dechovky a operetek. Rocková hudba vnesla do muziky tedy pěkný průvan. Ale bohužel i strojovost, hlučnost a jistou tupost, „sudovost“, jak to nazývá hudební režisér Igor Tausinger (rocková hudba je i oproti podceňované dechovce vesměs redukovaná jen na sudý rytmus a je tanečně tupá – zkuste na tancovačce požádat rockovou kapelu, ať vám zahraje valčík nebo tango…). Bohužel železná košile globalizace působí i na východní národy, takže opouštějí své propracované hudební systémy (daleko větších rytmických a melodických nuancí) za cenu stupidní popkultury. Takže dnes shledávám, že starší měli pravdu, když nám vytýkali – vy nejdete tancovat, ale trdlovat – a na stará kolena jsem se proto začal učit tančit klasické tance. Nepřipadá vám také, že na taneční úrovni je náš kulturní úpadek vidět docela zřetelně? Jo, vy klasický tanec neradi, tak pardon. No, v hudbě je to navlas stejné. Já vím, začínám mluvit jako stařec… Tak se schválně, rozebereme dvě z metod ovlivnění ducha / otupění ucha – proč se vlastně umělecky neposouváme: vlivem hluku a monotónnosti. A k iniciaci čeho nakonec dochází…?

Nacisté využívali vědeckých poznatků, jak působí smyslové vjemy na duši člověka a na zásvětních kopcích pálili vatry a pouštěli nahlas hudbu. Stali se tak všudypřítomní (mnoho lidí v té době vypovídalo C. G. Jungovi, že vidí ve snech orla, tedy německý znak moci). Komunisté pro změnu zavedli po celé zemi amplifikační systém a plnili svými výzvami a agitkami mozky občanů. Dělali tedy totéž jinak. Byl to nepřirozený zvuk, před kterým nebylo lze utéci. Totiž zvuk, tedy i hudba pouštěná a amplifikovaná, zvláště ta neviděná (nevidíme muzikanty hrát a zpěváky zpívat), působí na vnímání nadpřirozeně. Dnes hudba pouštěná, reprodukovaná činí určitě přes 90% počet všech hudebních vjemů… Vliv zvuku i hudby na mysl je významný víc, než byste odhadovali. (Vzpomeňte si jen na to, že Steve Jobs původně u společnosti Apple neuspěl s videoaplikací a vyhrál to na celé čáře až s iTunes. Je to doklad toho, že hudba a zvuk pro nás má ve skutečnosti hlubší význam, nežli převažující vizuální vjemy.) Teď už jde jen o to pustit takovou hudbu tak hlasitě asi jako byste byli někde u výslechu, kde na vás řvou. Tohoto vlivu na psychiku využívají tvůrci reklam, rozhlasových jinglů, kinosály, diskžokejové, rockové kapely a tak dále. Nevím, jak vám, ale mně se třeba dělá v kině špatně z hluku a je to důvod, proč do něj skoro nechodím (chodil jsem rád). Přiznám se také bez mučení, že nemám televizi, a to ne snad proto, abych se tím někam zařazoval. Dokonce bych se na ni někdy i rád podíval, ale při jejím sledování nelze uniknout, nemůžu si pomoci, vjemovému balastu (například zařazování reklam) a já ji proto radši oželím.

Ovšem nejenom nadměrným hlukem, ale také monotónností je lidská mysl hluboce ovlivnitelná. Když se podíváte podrobně na hudební obsah radiostanic, překvapí vás jejich konzervativnost a monotónnost. Jejich zaklínadlem je „formát a poslechovost“. Ta se tuším zvýší, když snížíte svůj intelektuální formát. Pak zasáhnete větší cílovou skupinu a jste končeně tam, kde chce být každá stanice: v éteru… Lid je totiž třeba uspat a ve spánku mu říci, co si má myslet. Úspěch volebních výsledků lze zvýšit jasnou řečí (jasně a suverénně artikulovanou a hlasitě amplifikovanou řečí), která jinak má naprosto monotónní charakter. Monotónnost vzbuzuje v mysli lidí dojem, že daný stav nelze změnit. Pozor na monotónnost!

Hudebním obsahem nejhalasnějších komerčních stanic se nemá smysl vůbec zabývat, ale u veřejnoprávního rozhlasu už je to na pováženou. Prohlašuji, že se mě už nemálo lidí spontánně zeptalo na můj názor na výběr hudby na stanici Radiožurnál. Jako bych snad o tom jakožto hudebník mohl něco vědět. Vím jen to, že před časem se jevila tato otázka už tak veřejně palčivou, že se vzedmula vlna nespokojenosti a Radiožurnál nabídl veřejnou diskusi, k níž přizval i hudebníky (nebyl jsem tam). Výsledek, tedy zkvalitnění hudebního obsahu, se nicméně zřejmě nedostavil.

Monotónnost je součástí hudby od nepaměti. Typicky třeba taneční skladby mohou být monotónní. Ale úroveň organizace monotónního času v hudbě, se kterou přišla v 60. létech skupina Pink Floyd, vyrážela ve své době posluchačům dech. Dlouho se jakoby v té hudbě nic nedělo, aby pak zaznělo téma nebo prostá výměna pár akordů, což po monotónní ploše zapůsobilo jako výstřik čerstvého pramene. Osobně si myslím, že za tímto vnímáním času, předtím naprosto neznámého, je zkušenost s drogami (a posunuté vnímání času po jejich požití). Tato hudba se stala počátkem «repetetivní» hudby, kterou vysílá spousta stanic, například Radio 1. (Aby mi nebylo špatně rozuměno, mám Radio 1 rád.) Principem této hudby je nízká až absentující tematičnost, fragmentárnost a nekonečné opakování obsahu. Jako bychom se donekonečna dívali do krasohledu. Výsledkem této hudby je podle mě nekonečná a neukončená iniciace – je to úvod do něčeho, co nikdy nenastane. Je to hudba, které chybí základní obsahové hodnoty sdělení, jimiž je teze, antiteze, katarze (téma, provedení, ná­vrat). Abyste si nemysleli, já tuto hudbu neodsuzuji, určitě vytváří určité zvukové pole, které navozuje určité duševní stavy, jen z hlediska skladebného se jedná o nejnižší formu a a a a a a a a a a a a a a a a a  – atd. Vážná hudba se pokusila metodou podobného minimalismu dosíci určitých met. Člověk si ale pak po nich docela rád poslechne nebo zazpívá obyčejnou písničku.

Nadměrná hlasitost a monotónnost nestačí. V hudbě jde daleko o víc.O hypnózu zvukem, iniciaci a přenos do jiných sfér. Iniciační využití zvuku jako zásadní model ovlivnění psychiky využívají typicky šamani a dodnes je s úspěchem využívají všechna náboženství. Svolávání muezziny, odříkávání manter, deklamace růžence, společné modlitby, průběh bohoslužby, to vyvolává v lidské psychice duševní stavy konkrétního druhu. Taková iniciace má hypnotický vliv. Člověk se stane zkrátka povolnějším. Může se dostat do nebe i do pekel. Záleží na tom, kdo ho obřadem provádí. Dobrý hudebník samozřejmě hypnotizuje lidi zvukem. Tím se dostávají do jiné časové dimenze, která souvisí s odlišnou realitou. Nejenom, že se v ní nachází všelijaké obrazy a zasuté prožitky, léčivá síla. Lze v ní zahlédnout minulost i budoucnost a prožít ledacos. Tak mě napadá, že iniciační charakter mají zřejmě i technoparty. Myslím si ale, že obřad má být čistý.

Lidé stále něco poslouchají a odhadovat co a proč a ještě si myslet, že nechávají svému sluchu docházet nekva­litních obsahů, to by byla ode mě veliká troufalost, a to jsem také neřekl. Řekl jsem to, že se nelepší naše hudební vnímání. To pozoruji jasně, když naslouchám vadám v ladění (nejtypičtější z nich: basové linky nahrané ze syntezátoru bývají vysoko, a sice proto, že všechno co je na klávesách níž, se ladí výš - zpěvák se pak drží ladění v jedno- až dvoučárkové oktávě a basa hraje o cihlu výš) a tóninám (veškeré temperované ladění, tzn. prakticky veškerá hudba, kterou posloucháme, je vlastně principiálně rozladěná, tóniny ožívají dnes nejspíš u interpretace sta­ré hudby), z nějakých patnácti (v rámci našeho západoevropského systému) stupnic lidé rozlišují spolehlivě jen dvě - dur a moll (v arabské hudbě je prý stupnic 365, průměrný hudebník jich zvládá okolo stovky a laik…?), kriticky nízká je schopnost sledovat složitější hudební obsah (například sonátovou formu), Západo­evropan je podle výpočtů zesnulého profesora Hojného z pražské konzervatoře schopen spolehlivě spočítat 24 dob (v balkánské, například bulharské, řecké a další lidové hudbě je prý běžné počítat přes sto dob). Ať už čtu, slyším, nebo sleduji nějaký dokument o hudbě národů z jakékoli části světa, někdejší jemnější a sofistikovanější systémy jsou zkrátka opouštěny, tradice ztrácena a místo toho je posilována hlučnost a monotónnost, masová popkultura. Tak se na mě nezlobte.

To všechno jsme si při stolu samozřejmě neříkali. jen si ještě vzpomínám, že Karlík Koutský při naší restaurační debatě udal příklad kterýchsi jeptišek, které prý žily dlouho v klausuře a když se potom dostaly na veřejnost a někdo na ně promluvil, dělalo se jim z toho vjemu tak zle, až omdlévaly. Doufám, že mé články ve vás nevyvolávají podobný efekt…

 

 


Komentáře (3)

  1. Tomáš Němec:
    17.08.2016 ( 8:07)

    Hezky jsi to napsal, Jakube! Článek však vyžaduje pro toho, kdo se denně nepohybuje v hudbě odborně (interpretačně?. skladatelsky?,, vědecky?) několikerá přečtení, aby dokázal vstřebávat vše, co je v něm obsaženo. Už dlouho jsem nečetl nic, co by se zabývalo tím, jak hudbu využívá rádio. Myslím, že rozhlas, zvlášť ten veřejnoprávní, by neměl nabízet hudbu jen jako hlukovou kulisu, ale podávat k ní určitou informaci. Pokud hudební neznalec pochopí, jak má hudbu vnímat, určitě se stane pro něj potřebnějším. Nedávno jsem poslouchal na Vltavě jakýsi "výchovný koncert" (záznam), ve kterém byl posluchačům vysvětlován obsah Druhého violloncelového koncertu h mol Antonína Dvořáka. Docela mě to uchvátilo, Zvukový záznam je ještě k dispozici v rozhlasovém internetovém archivu - odkaz http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3678279 . Bohužel takový pořad se v tom obecném rozhlasovém balastu snadno ztratí. Takový pořad potřebuje soustředění a tím u posluchačů sám Český rozhlas opovrhuje. Samozřejmě, takový pořad nebudou v témže okamžiku poslouchat stovky tisíc lidí, což je zbožné přání manažerů této instituce. Ale právě vysílat takové pořady by mělo být prvořadým úkolem Českého rozhlasu, tedy alespoň stanice Vltava. Jakým způsobem hudbu vysílá Radiožurnál, to už několikrát řekl i napsal jeho dlouholetý šéf Jan Pokorný: my nemůžeme vysílat hudbu, která posluchačům vyhovuje, my musíme vysílat takovou hudbu, která posluchačům nevadí, abychom si nesnížili poslechovost.

  2. Soňa Čapková:
    17.08.2016 ( 9:34)

    Opravdu, článek k zamyšlení. Napsal jsi to Jakube velice trefně, vidím to s dnešní hudební scénou podobně a jak píšeš: "Nadměrná hlasitost a monotónnost nestačí. V hudbě jde daleko o víc."
    Některé rádiové stanice by se měly opravdu chytit za nos, o TV ani nemluvě. Jinak souhlasím s Tomášem Němcem, který pod článek napsal:" Myslím, že rozhlas, zvlášť ten veřejnoprávní, by neměl nabízet hudbu jen jako hlukovou kulisu, ale podávat k ní určitou informaci." Jinak přeji brzké uzdravení.

  3. David Benda:
    17.08.2016 (11:50)

    Dobré zamyšlení, jen mi přijde, že se povětšinou zamýšlejí lidé, kterým to jednak myslí a druhak jim není lhostejno. A protože je kozel zahradníkem a ne naopak, zahrádka vypadá jako scelené lány JZD oseté hojně monokulturami, řepky olejky, která má na hektar největší výnos. Tak se nám tu žije dobře a někomu o něco lépe, jest tu koní tažných a koní chovných a jest tu dobře těm kteří ví komu namazat a kteří tak činí. Dekadence na obou stranách barikády. Na té umělecké z řad neznámých umělců, kteří nemažou, že ze zásady nechtějí a těch co by i mazali, ale nemají čím. A na té lidové, kde se konzumuje hlavně hojně a bujaře. A tak si připijme, ať nám zčervenají líčka a k tomu ať nám z rádia hraje pěkná písnička a zelenají se políčka ;-) :-)


Komentovat





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář: