Archiv - září 2016

Pozvánka na Nový Zéland

Jak jinak nazvat pro oči našince cizokrajné fotografie Martina Slívy, fotografa a průvodce po Novém Zélandě? Tomuto souostroví, které je největší částí Zélandie, se řekne maorsky Aotearoa, neboli země dlouhého bílého oblaku. Kdybyste si to nebyli schopni zapamatovat, tak je to jednoduché: ao = oblak, tea = bílý, roa = dlouhý. Člověk by řekl, že tea je čaj, ale jak vidíme, na Zélandě tomu tak není. Podobně jako světoznámý fjord s názvem Milford Sound (na předposledním obrázku), nesouvisí se "zvukem čaje"... Jo jo, Nový Zéland, následovník Starého Zélanda, je jedna z těch nemnoha zemí, které jsou zasvěceny zádveřovým (outdoor), adrenalinovým sportům. Nejslavnější z nich je ten, že vyskočíte z letadla s padákem, na nohách máte lyže, dopadnete na ledovec a sjedete po prkýnkách až do moře a díky tomu, že na Zélandě pořád fouká, tak na moři si zapřaženi do padáku jedete v klídku po čtyřmetrových vlnkách a okolo vás vesele skáčou delfíni. Když ovšem máte blbej den, tak místo delfínů jsou tam žraloci. Tomuto sportu se říká lidově Aoraetoa (ao = oblak, rae = lyžák, toa = mňamka), to proto, že často mají lidé špatně seřízené vázání, za letu jim lyže vypnou, ledovec sjedou po prdeli a lyžáky je táhnou v oceánu ke dnu. Zjistilo se, že delfíni mají inteligenci a jsou vám schopni i ochotni v této prekérní situaci pomoci rozepnout přezkáče, ale všudypřítomní šmejdilové žraloci pro to nemají nižádné pochopení. Noha v přezkáči je na jejich jídelníčku oblíbenou novinkou a vítanou změnou po již trochu otřepané noze v ploutvi.

Býti hudebníkem (ale jakým?)

Jaroslav Seifert napsal kdysi svou poslední, 25. sbírku, s názvem Býti básníkem a z ní mi v hlavě zejména utkvěl verš „Kralupy nejsou krásné město / a nikdy nebyly.” To je tedy pravda. A nikdy nebudou. To je sice taky pravda, ale to básník Seifert nenapsal, protože byl mazanej. Mě právě napadlo napsat stať Býti hudebníkem, snad ne svou 25. a poslední. A nechci v ní psát o negativech, jak se tomu celý život snažil vyhýbat i mistr Seifert. Byť po tolika létech zkušeností se statusem „býti hudebníkem” musím říci, že často zpytuji svědomí paní Hudby a ptám se jí, jak to s námi vlastně vůbec myslí. Zrovna tento týden mi jeden profesionální pianista stále opakoval: „Já mám za hraní nízké honoráře.. Ale my hudbu děláme, protože ji milujeme, že ano?” A chtěl po mně přitakání. Když už své souvětí zopakoval potřetí - shodou okolností po mně chtěl, abych za něj vzal hraní v hotelu - řekl jsem mu: „Ano, ale jen jestli miluje také hudba nás.” Když tedy budu nadále psát tak, že začnu tvrdit, že „Kralupy překrásné město jsou”, což by se moc líbilo odborníkům na pozitivní myšlení, pak mi zbývají už jen dva hlavní směry, kterými se mohu ve svém psaní ubírat. A sice buď psát o hudbě jako o zážitcích, které byly důvodem, proč se člověk na dráhu hudebníka vydal. Byly to zážitky životní, kdy je člověk hudbou fascinován, prostě úplně pohlcen a současně si uvědomuje, na rozdíl od člověka v tomto směru méně políbeného, že té hudbě nějak rozumí, že se v ní vlastně neztrácí a že je ji schopen sám tvořit. To je zásadní moment v životě hudebníka. A protože se jednou nohou ocitá v té fascinaci, je pro něho těžké brát v potaz i prozaickou stránku věci. Můj kamarád Jochen Schmidt, bubeník a učitel hudby od Ansbachu, mě obohatil o zajímavou učitelskou výpověď: „Jakmile se mě adept na první hodině zeptá, až se hrát naučí, kolik se dá bubnováním vydělat, rovnou mu řeknu, že nemá smysl, aby se hrou na nástroj vůbec zabýval, protože vím, že z něho bubeník nikdy nebude.” To je, myslím si, výmluvné. Jistě, spousta lidí muziku dělá, protože je prostě baví, hotovo. Ale ne každý chce zůstat celý život amatérem, zvláště když má na víc. A když jste profesionální hudebník, zjistíte, že zážitky spíše zprostředkováváte, protože si těžko můžete dovolit se jim tak bezuzdně oddat, jak to může právě jen amatér a nebo samozřejmě posluchač. Na hudbu se zkrátka musíte soustředit a zasvětit jí život za cenu, kterou podle některých nemá. Všechny hudební časopisy se zabývají výpověďmi hudebníků a jejich „fascinací” hudbou a žehráním na svět. Není nudnějšího čtení, zvláště také proto, že většina toho čtení není upřímná, ani pravdivá. Můžete si být jisti, že každý hudebník si potřebuje udělat reklamu, a to je celé psaní v kronice se štítkem „býti hudebníkem". Takže, vědom si této pasti a zvláštního jemnocitu publika čtoucího můj blog, rozhodl jsem se vydati cestou neotřelou a popsati vám ono „býti hudebníkem” z jediné zbývající možné pozice, totiž šílené rozjařenosti.

Martin Slíva: Chléb o dvou kůrkách je i na Zélandě

Otiskuji zajímavý příspěvek o korupci na Novém Zélandě z pera mého kamaráda, který žije v zemi kiwiů už docela dlouho. Víte, mně vždycky když něco v životě nebo na naší zemi netěší, tak bych se nejradši odpálil na měsíc a nebo aspoň na Zéland, protože dál už to nejde. A teď čtu, že je to tam pomalu jak u nás v Horní Dolní... No to přece není možné...! Tak jak to tedy je, Martine...?

Kam s ním, s pianem?

Milí přátelé, čas od času (a teď zas nějak častěji) se mě někdo ptá na radu ohledně nákupu nebo prodeje piana. Vytvořil jsem proto pro vás jednoduchý návod, co vzít v potaz a proč. Nuže vizte následující text a tabulku.