Býti hudebníkem (ale jakým?)

Jaroslav Seifert napsal kdysi svou poslední, 25. sbírku, s názvem Býti básníkem a z ní mi v hlavě zejména utkvěl verš „Kralupy nejsou krásné město / a nikdy nebyly.” To je tedy pravda. A nikdy nebudou. To je sice taky pravda, ale to básník Seifert nenapsal, protože byl mazanej. Mě právě napadlo napsat stať Býti hudebníkem, snad ne svou 25. a poslední. A nechci v ní psát o negativech, jak se tomu celý život snažil vyhýbat i mistr Seifert. Byť po tolika létech zkušeností se statusem „býti hudebníkem” musím říci, že často zpytuji svědomí paní Hudby a ptám se jí, jak to s námi vlastně vůbec myslí. Zrovna tento týden mi jeden profesionální pianista stále opakoval: „Já mám za hraní nízké honoráře.. Ale my hudbu děláme, protože ji milujeme, že ano?” A chtěl po mně přitakání. Když už své souvětí zopakoval potřetí – shodou okolností po mně chtěl, abych za něj vzal hraní v hotelu – řekl jsem mu: „Ano, ale jen jestli miluje také hudba nás.”

Když tedy budu nadále psát tak, že začnu tvrdit, že „Kralupy překrásné město jsou”, což by se moc líbilo odborníkům na pozitivní myšlení, pak mi zbývají už jen dva hlavní směry, kterými se mohu ve svém psaní ubírat. A sice buď psát o hudbě jako o zážitcích, které byly důvodem, proč se člověk na dráhu hudebníka vydal. Byly to zážitky životní, kdy je člověk hudbou fascinován, prostě úplně pohlcen a současně si uvědomuje, na rozdíl od člověka v tomto směru méně políbeného, že té hudbě nějak rozumí, že se v ní vlastně neztrácí a že je ji schopen sám tvořit. To je zásadní moment v životě hudebníka. A protože se jednou nohou ocitá v té fascinaci, je pro něho těžké brát v potaz i prozaickou stránku věci. Můj kamarád Jochen Schmidt, bubeník a učitel hudby od Ansbachu, mě obohatil o zajímavou učitelskou výpověď: „Jakmile se mě adept na první hodině zeptá, až se hrát naučí, kolik se dá bubnováním vydělat, rovnou mu řeknu, že nemá smysl, aby se hrou na nástroj vůbec zabýval, protože vím, že z něho bubeník nikdy nebude.” To je, myslím si, výmluvné. Jistě, spousta lidí muziku dělá, protože je prostě baví, hotovo. Ale ne každý chce zůstat celý život amatérem, zvláště když má na víc. A když jste profesionální hudebník, zjistíte, že zážitky spíše zprostředkováváte, protože si těžko můžete dovolit se jim tak bezuzdně oddat, jak to může právě jen amatér a nebo samozřejmě posluchač. Na hudbu se zkrátka musíte soustředit a zasvětit jí život za cenu, kterou podle některých nemá. Všechny hudební časopisy se zabývají výpověďmi hudebníků a jejich „fascinací” hudbou a žehráním na svět. Není nudnějšího čtení, zvláště také proto, že většina toho čtení není upřímná, ani pravdivá. Můžete si být jisti, že každý hudebník si potřebuje udělat reklamu, a to je celé psaní v kronice se štítkem „býti hudebníkem". Takže, vědom si této pasti a zvláštního jemnocitu publika čtoucího můj blog, rozhodl jsem se vydati cestou neotřelou a popsati vám ono „býti hudebníkem” z jediné zbývající možné pozice, totiž šílené rozjařenosti.


Na veselé začátky svého veřejného vystupování vzpomíná velice hezky bastrombonista Jiří Sušický: „Měl jsem hrát s dechovou kapelou. Přišel jsem v kvádru, poctivě jsem se rozcvičoval, všichni muzikanti pokuřovali a moje nervozita rostla. Pár minut před začátkem jsem se osmělil zeptat, jestli by nenyly k vidění nějaké noty. To všechny pobavilo. Šlo se na plac, noty stále nikde a najednou mi jeden povídá: Polka ta a ta, hraješ druhej hlas… Po koncertě totální improvizace a hledání tónů a šíleného pocení mi řekli: No vidíš, mladej, dobrý - nechceš přijít zase…?!?”

Jirkovo vyprávění se shoduje i s mojí první zkušeností toho druhu s kapelou jistého Pepy Šráma, se kterou jsem vystoupil na tancovačce v Kolodějích u Prahy. Byla mi oblečena zelená vesta a byl jsem jejich. Kdosi mi půjčil jakýsi syntezátor, který krom toho, že samozřejmě neměl žádnou dynamiku, uměl hrát jen čtyři hlasy najednou. Všechny jeho rejstříky s názvy „strings” nebo „organ” kníkaly úplně stejně žalostně. Byl jsem z toho upřímně vyděšený. Největší dojem na mě udělalo to, že do sálu přišel jakýsi neumětel loupežnického vzezření, přezdívaný Sandokan, na kterého už čekali, a který se dožadoval veřejného «zpěvu» na mikrofon. To mu kapelník Šrám vždy až po naléhání umožnil za předem promyšlený velice slušný obolus. Vše jsem pozoroval a říkal jsem si, že to není svět pro mě.

O pár let později jsem již hrál se slavnou kapelou Balet Petra Hejduka. Kromě kuriózní záležitosti, že sólová zpěvačka Iveta Bartošová, která se s námi připravovala, jednoho dne zmizela a už se jí Petr Hejduk nedovolal, jsem čerpal zkušenosti a prožíval své rozjařené mladé roky. Hráli jsme přes 200 koncertů ročně a naše sláva právě dostupovala vrcholu, když tu jsme byli pozváni do nějaké megashow konané v tehdy nové brněnské hale Rondo. Že něco není v pořádku, bylo patrné už jen z toho, že publikum již sedělo na svých místech a technici ještě dořezávali a sbíjeli schody na jeviště. Rejža pořadu k nám pronesl motivační řeč. Máme prý vyběhnout jako Beatles a vrhnout se euforicky do hraní. To uhodil na strunu Petra Hejduka, poněvadž toho byli Beatles srdeční kapelou. Pročež k nám další motivační řeč pronesl i on. Vyběhli jsme tedy na pódium, spustili ruce na nástroje – a nic. Nepustili nám totiž playback. Jako zmoklé slepice jsme se vrátili zpátky do zákulisí. Jako další bod večera byla ohlášena módní přehlídka a rejžu napadlo, že by modelky jezdily po dlouhém mole na kole. Hned ta první vyjela dost neohroženě a na konci mola se ani náznakem nepokusila zabrzdit a vzala to v plné rychlosti střemhlav dolů. Naštěstí s tím rejža zřejmě počítal a nechal tam postavit zdatné muže v montérkách typu Mr. Propper, kteří dívku i kolo odchytli. Jak, to jsem nikdy nepochopil. Tím skončila přehlídka. Dalším bodem večera byla baladická píseň v podání Mariky Gombitové. Zajímavý režijní tah počítal s tím, že hudba běží z playbacku, takže Gombitová může vjet do arény v lodičce historického motocyklu-sajdkáry. Píseň sice nebyla moc slyšet, ale na to jsou diváci při podobných taškařicích zvyklí. Za všeobecných ovací byla zpěvačka skutečně přivezena, přičemž motocykl vydával neskutečný hluk, neboť jeho výfuk «střílel». Zřejmě, aby píseň vyzněla, měl jezdec na režijní pokyn motorku vypnout. Čímž se ovšem stalo, že jí zhasl motor. V druhé části písně paní Gombitová deklamovala svou baladu a vedle ní muž v kožené helmě, overalu a leteckých brýlích našlapoval marně motorku. V závěru přišli muži v montérkách a odtlačili výjev ze scény. Následovala motivační řeč rejži. Již nechtěl, abychom na pódium vyběhli jako Beatles, ale vyhrožoval některým z nás sankcemi za nedodržení smlouvy, jestliže jeho megashow opustíme. Vyšli jsme tedy na pódium – a – pustili nám tentokrát playback zpěvačky Marie Rottrové.. Po této zkušenosti jsem si říkal, že toto není svět pro mě a moje dny ve skupině Balet byly sečteny.

O pár let později jsem hrál s hardrockovou skupinou Monroe po Bavorsku a užíval si svobody. Nevěřil jsem totiž, že pád socialismu v naší zemi vydrží (přece jen jsem za sebou měl zážitky typu Festival politické písně a podobně) a hned při první příležitosti jsem vycestoval do Němec s perspektivou, že bych tam když tak zůstal. Ze začátku všechno šlo dobře. Členové kapely to brali řekl bych „poněmecku” velice vážně, vystupovali jsme v kostýmech, já měl například červené kalhoty zastrčené do bot typu koně a nějakou leopardí kamizolu či co. Kluci dokonce investovali do tužidel a laků na vlasy a šminek, německy „Schminke”, což stálo také dost peněz. Když jsme se po pár dnech ptali, kam všechny šminky záhadně zmizely, kdosi ukázal na vizážistku a řekl: Tady. Pak jsme jeli na štaci, která mi byla představena jako „zásadní” pro naše další působení na „okruhu”. Toto místo byl vlastně hangár uprostřed polí kdesi při cestě mezi Norimberkem a Bamberkem. Přijeli jsme do studené haly, kde nikdo nebyl a začali stavět aparát a provádět zvukovou zkoušku. Taková zkouška rockové kapely sestává z nekonečných velmi hlasitých úderů do všech jednotlivých bubnů soupravy. To trvá asi hodinu a je to k nepřečkání. Pak nastoupí kytaristé, kteří ustavičně hledají svůj zvuk, to je další hodina v trapu. Ozývají se nedokončené úryvky melodií a vyhrávek a všelijaké nahoukávání. Potom se to samé opakuje krátce s basou. Pak přijde na řadu klávesista (tedy já). To už nikdy není čas na nastavování zvuku. Z reproduktorů se ozve se něco příšerného, z klávesistova odposlechu se neozve vůbec nic, všichni řeknou „dobrý” a zkoušejí se mikrofony systémem „One, one, one. Eins, zwei, zwei, drei, fünf. Jódleidý! Wau, das ist schrecklich. Booorrn tu bí váááild. ou yeah.” Potom dostane kapela najíst. Nezapomenu na to škrundání v břiše, protože koncerty byly obvykle jednou za týden a člověk musel s těmi penězi vydržet, takže dokud to šlo, chodil jsem v ansbašském městském lese na houby, které jsem pak měl každý boží den. Konkrétně u této zmiňované štace spočíval její význam v tom, že fanoušci při poslechu hudby, když dopili pivo, třískli sklenicí o zem a pak do sebe začali strkat. Občas někdo spadl do střepů a zranil se, což bylo považováno za zábavu a zřejmě akt dospělosti. Po skončení představení shrabávala služba hory skleněného odpadu a nám bylo oznámeno, že jsme nebyli dost dobří (na čemž jsem se, musím sebekriticky přiznat, podílel) a že nebudeme požívat výsady hrát v podobných sálech na okruhu, rozuměj za slušné peníze. Museli jsme pokračovat v hraní po místech, která nejsou na mapě. Načež následkem toho jsem si byl nucen najít práci ve fabrice na umělohmotné díly (byl v tom také kus umění, vždyť to byla Kunststofftei­lefabrik) a moje kariéra v Německu se blížila pomalu k závěru. Po několika létech jsem si s kluky zahrál na jednom setkání motorkářů. Tam jsme hráli všechny ty pro tuto klientelu akceptábl pecky od skupiny Accept přes Rammstein až po ZZ Top. Ale zdaleka největší úspěch jsme měli s vyhlášením, že jsem z Čech a že jim tedy zahrajeme Biene Maia – Včelku Máju. Tu skladbu jsme okovaným mastným motorkářům s rohy na helmicích museli opakovat snad pětkrát. Po takových zkušenostech už jsem si dávno říkal, že to není svět pro mě.

Přeskočím nyní své krátké působení v roli učitele na konzervatoři, i své desetileté angažmá v pražských muzikálech, které bylo fajn. Naštěstí jsem nehrál v těch, o kterých jejich protagonisté říkají: „Co bychom to byli za umělce, abychom nevydrželi hodinku ostudy?”

Pak jsem se vydal na nelehkou cestu muzikanta hrajícího už vlastně „jen” vlastní hudbu, kterou jsem začal psát pro Pavlu Kapitánovou. To se mnohdy vyvinulo obzvlášť trudně. Například když jsme byli omylem na plakátech uvedeni jako rocková ka­pela a fanoušci si za celý večer nesrovnali v hlavě, co tam dělá piano a jeden mikrofon. Zažili jsme toho snad až příliš, ale také se nám jednou stalo, že jsme přijeli na domluvený koncert do Německa a na místě už stála nějaká kapela. Náš manažer – a do té doby spoluhráč! – omylem dojednal na stejné místo ve stejný den někoho jiného. Tehdy jsem si řekl, že už jsem v hudbě zažil opravdu všechno a že mě nic nemůže překvapit. Ale jak jsem se mýlil! Vlastně prakticky pokaždé, když člověk vytáhne paty z domu s tím, že jde někam hrát, se začne odvíjet děj, který už neovlivníte a nelze ho zastavit a který jako by si běžel vlastním životem. Například jsem se nechal přesvědčit, že pojedu zas jednou na výpomoc s jistou rockovou partičkou. Mělo se to odehrát na břehu Orlické přehrady a taky že se to přese všechno odehrálo! Počasí se celý den kabonilo, byla strašná zima, nevlídno a k večeru přišel ukrutný vichr. Takový, že shodil odposlechy i s aparaturou. Objednavatelé, „límečci” z nějaké počítačové firmy, se tísnili pod přístřeškem a jedli a pili. K tomu člověk jakožto muzikant v takové situaci samozřejmě není přizván. Končeně jsme začali hrát a tu někoho napadlo zapálit ohromnou vatru, která stála proti větru pár metrů od nás. Povím vám, nechtěl jsem být pionýru a nebyl jsem v SSM, ale že budu v dospělosti proti své vůli (hrát) v jiskrách, to bych nevěřil, kdybych to sám nezažil. Zpěvačka ztratila během pár minut hlas a bylo vymalováno. Tehdy jsem si potvrdil, že ani toto není svět pro mě.

Malým epilogem této etapy mého působení v roli muzikanta bylo barové hraní za honorář zvaný „pětiklíště”, jak se vyjadřoval kapelník. Hráli jsme nějaké společnosti k jídlu. Proč ne. Nakonec, nemuseli jsme mít na hlavách paruky jako Mozart. Pak se stolovníci o něčem radili a koukali na nás. Poté přišla obsluha a požádala nás, abychom hráli slaběji. Tomu jsme vyšli vstříc. Situace se opakovala asi třikrát, načež jsme byli požádáni, abychom nehráli vůbec a po zbytek večera jsme seděli, nástroje v rukách a koukali na přežvykující podnikatelský výkvět. Za pětiklíště.

Konečně jsem přestoupil z oblasti hudby veselé do oblasti hudby vážné. Je to tu o mnoho lepší a není tu ani méně legrace. Zažil jsem legendární premiéru své mše v kostele, kde bylo snad 20 stupňů pod nulou a dírou ve střeše padal do kostela sníh. Nebo ojedinělé představení mé pseudoopery, před kterým přišla průtrž mračen, při níž pršelo vodorovně a přívaly deště mi protekly elektrickým pianem. To už mi bylo zhruba padesát, a to už jsem si řekl, že toto prostě svět pro mě zřejmě být musí, jinak bych přece žil jiný život. A zrovna nedávno takhle sedím v nemocnici na vyšetření s uchem a byla tam jakási učitelka z mateřské školy a zaslechl jsem, jak jí doktorka povídá: „Vy máte z toho povolání nevratnou ztrátu sluchu, doporučuji vám změnu zaměstnání. Třeba byste mohla dělat v nějakém internátě nebo něco podobného.” Až opožděně mě napadlo: Paní by mohla učit ve škole pro hluchoněmé. A já bych tam mohl být učitelem hudby.


Komentáře (4)

  1. taLADA:
    24.09.2016 ( 9:18)

    Jakube! Díky za veselé ráno s Tvým povídáním! Díky a ještě jednou díky.

  2. Lubomír Müller:
    24.09.2016 (21:02)

    Jakube, skvěle podaný příběh mzuikantského života. Ale ještě, že jsi vydržel. Vždyť taková Pouť přes vyhnanství nebo Je jen jedna hudba tu zůstanou trvale pro ty, kterým nebylo ještě v mozku vygumováno místo, kde je uloženo poznání "skutečné umělecké hodnoty hudby". No, útěcha to může být prachbídná, když se na to dívám ve světle Tvé glosy, ale já jsem vděčný, že jsem tuhle Tvou "hudební hodnotu" mohl poznat. Čímže nechci tvrdit, že sem tam nemám v hlavě taky vygumováno.....

  3. Tomáš Němec:
    25.09.2016 (15:05)

    To je tedy síla, Jakube! :-)

  4. Petr Marcol:
    25.09.2016 (15:09)

    Taky jsem zaskakoval a dával vteřinové výpovědi. Skvěle popsáno!


Komentovat





Povolené HTML značky: <b><i><br>Přidat nový komentář: