Bartolomeo Cristofori

(Seznam článků označených tímto štítkem)

Překonat noty, čili katechismus klavíru

„Kéž bych uměl(a) hrát jako Vy…“ Tento povzdech slýchám téměř pokaždé, když sednu ke klavíru. Naposledy dnes. Zajímavé na tom je, že po tomto postesku následují jen dva typy vyústění…! Dozvím se zpravidla, že řečník buďto neměl to štěstí, aby ho rodiče dali v dětství na klavír, popřípadě nevyslyšeli vroucné jeho přání klavír opatřit. To je jistě politováníhodné. Ovšem varianta b) téhož sdělení zní, že doma se klavír sice nacházel, ale dotyčný byl líný naň cvičit, eventuelně toho brzo zanechal, a teď toho lituje. Vyústění druhé, odlišné, je založené na příběhu, v němž dotyčný nebo dotyčná prošli dlouhou a zevrubnou hudební výukou čítající osm, i více let, která byla korunována veřejnými přehrávkami. A také tato možnost se zase větví na a) a b). Skupina a) nástroj bohužel již nemá. Většinou se vypařil v rámci stěhování, popřípadě si ho nemůže dovolit z prostorových důvodů, čehož lituje. Jindy ho má, ale prakticky naň nehraje, zpravidla proto, že není kdy. No a pak jsou ještě ti, co by zaškrtli v mém hypotetickém dotazníku možnost b). Totiž ti, co na klavír stále hrají, ale jenom podle not, bez nich nedají žel ani ránu, což je mrzí. Jen úzká skupinka lidí s ohledem na klavírní hru, zdá se, ničeho nelituje, nástroj má a ráda do něj jen tak mírniks týrniks mlátí. Za dobu mého košatého života vymklo se všem kategoriím jen jedno sdělení. Pravila mi jedna měštka: „To je zvláštní. Já jsem taky chodila do klavíru, ale když začnu hrát, zní to nějak jinak než když hraješ ty, to by mě teda zajímalo proč!“