Karel Koutský

(Seznam článků označených tímto štítkem)

Černobílý křehký svět Karla Koutského

Autor následujících fotografií Karel Koutský, kterému neřekneme jinak než Karlík, je veselý, ba rozjařený muž. Je s ním sranda. Ale když přijde na tvorbu, tak výsledky jeho práce jsou vlastně vážné. Stejně vážně bere Boha a výchovu manželky. Jeho manželka je ovšem naštěstí také veselý člověk, a tak celá ta vážnost má lidský, ba někdy spíš legrační rozměr. Karlík je velmi otevřený člověk. Založil v Praze volné družstvo fotografů s názvem Ateliér Fotorenesance, které je otevřeno dalším zájemcům. Je možné se stát jeho součástí ve společném prostoru galerie / tvůrčí dílny poblíž Švandova divadla, fotit, vyvolávat, scházet se a vystavovat tam. Krom toho vydává Karlík monografie různým, i velmi věhlasným fotografům. Zkrátka je to kreativec k pohledání. A jeho ateliér umí zpracovávat černobílý materiál technikami dnes už neviděnými, zastaralými a pracnými, a tak se v tom spolku lidí okolo něj udržuje pěkná řemeslná tradice. No nekupte to. Zařadili jsem sem, jak už pomalu začíná být zvykem, pět ukázek. Napište přeci, zda se vám to líbí (obrázky nějak zatím jsou zcela bez komentářů, a to jsme původně začali divoženkami. Že by to bylo na vás moc zhurta?). Ten černobílý svět je přece nějak zvláštně křehký...

Na hrubé ucho hrubá záplata 

Potkali jsme se nedávno náhodou s kamarádem fotografem Karlíkem Koutským, který má fotografické studio, galerii a vydavatelství Fotorenesance a fotí výhradně černobíle, staromilec. A když jsme si chtěli někam sednout, přidružily se k nám opět dílem náhody dvě jeho známé, snad spolužačky jeho manželky, které nemají s uměním vůbec nic společného. Společnost tedy různorodá a my jsme si s Karlíkem zrovna tak chtěli povídat o umění… Ale přesto se stalo, že jsme se nějak dostali k otázce, zda se naše vnímání, tedy vnímání soudobého člověka, obecně zlepšuje. Dámám se myslím zdálo pravděpodobné, že by tomu tak býti mohlo, neb našinec by následkem tuhého vzdělávání ruku v ruce s informační revolucí mohl a snád i měl býti k světu vnímavější. Těžko říci. Já bych řekl, že ne, že by to mělo být daleko lepší, že bychom měli být dál, ale když dojde na lámání chleba, nějak zvítězí vždycky ty prachy, vnímání nevnímání. Například se určitě lepší technologie nakládání s odpady, ale odpadů je stále víc. Lepší se třeba ekologická morálka části obyvatel, jejich vnímání přírody jako pokladu, který je nutno uchránit, ale současně lidstvo roste takovou exponenciální křivkou, takže se veškerý poklad vyrvat z lůna přírody zkrátka bude muset, to se (jinak) nedá svítit. Takže lidstvo přes veškerý „pock-rock“ podle mě spíš stagnuje. A jeho jemnocit k umění vůčihledě slábne. To tvrdil jak Karlík, tak i já, a dámy z toho byly zmatené. Jak to? Karlíkovo exposé, jak lidé vnímají fotografii a co na ní považují za dobré, si vám netroufám převyprávět. Karlíkovi prošly rukama tisíce a tisíce fotografií. Snad by se jeho řeč dala shrnout do věty, že se lidé pohybují většinou v rámci uměleckého i výpovědního klišé a nevědí o tom. Za sebe mohu říci, že s vnímáním hudby to slavné moc není a klišé je slabé slovo. Bavíme se o tom často s kolegy muzikanty, ale platné je nám to jako mrtvému zimník. Rádi bychom lidem přinesli něco lepšího, než co lidé žádají, ale jejich vkus nepředěláme. To oni si nás objednávají a výzvy jsou povětšinou nízké. Škoda. Lidé netuší, co by mohli chtít.