Lešehradeum

(Seznam článků označených tímto štítkem)

Tajemné Lešehradeum

Nikdy bych si byl nepomyslil, že ten bájný dům, o němž jsem pouze slýchával, se stane mým bydlištěm. Nechal ho postavit Emanuel Lešetický (1877-1955), archivář zemské banky, rodem z Netolic, jehož otec coby důstojník rakouské armády koupil rodu šlechtický titul. Jeho erb se skví nad vchodem do domu. Lešetický přijal umělecké jméno Lešehrad a svůj výtvor nazval Lešehradeem. Jeho původním záměrem bylo, aby dům sloužil jako veřejný archiv, per futuro jakýsi jeho památník. Lešehrad byl totiž od dětství náruživým sběratelem. Zaměřoval se zejména na sbírku autografů, tedy nejrůznějších písemností od známých i neznámých osob. Podle svého svědectví publikovaného v brožurce nazvané - jak jinak - Lešehradeum, bylo v jeho době získávání dopisů a jiných memorábilií např. z dob francouzské revoluce, nebo třeba z období kolem třicetileté války, ale i mnohem starších, celkem dostupné. Krom písemností však Lešehrad sbíral i různé artefakty a kuriozity. Zvláště populární se ve výčtu těchto předmětů stala egyptská mumie, podle některých zde zakopaná, samozřejmě i s pokladem... Historie byla ale asi prozaičtější. Lešehradovi před zaplacením domu utekl s penězi právník, u něhož je měl v úschově. To ohromným způsobem ztížilo jeho poměry na dlouhá léta. Místo noblesního bytu v prvním poschodí se musel přestěhovat do podkroví a dům kompletně pronajmout. Zřejmě to také znamenalo konec jeho rodinným plánům. S nájemníky se později musel soudit, aby se odstěhovali a on zde mohl zbudovat svůj vytoužený archiv. Podle několika svědků, kteří stále žijí v domě a okolí a Lešehrada pamatují - vloni to bylo zrovna 70 od jeho úmrtí - byl archiv umístěn v celém přízemí a jedné malé místnosti v suterénu, vedle níž bydlím. Lešehrad byl košatou osobností, napsal spoustu knih, básnických sbírek, divadelních her, nebo třeba pojednání o tajných učených společnostech, jichž byl významným členem. Překládal také z několika jazyků...! Na svou poslední životní etapu se k němu do domu, z finančních důvodů, přistěhoval literární kritik F. X. Šalda a podle líčení Bedřicha Fučíka, který za ním docházel, si Šalda při sjednávání podmínek nájmu vymínil, že se nebude s Lešehradem muset stýkat. Šalda byl estét a na konci života považoval valnou část veškeré literatury za zhola zbytečnou a špatnou. Lešehrad sám na začátku padesátých let údajně "dobrovolně" věnoval svůj archiv státu za podmínky, že archiv tu zůstane kompletně zachován. Ale kdepak, kam s dohodami na komunisty... Takže po Lešehradově smrti se část jeho sbírky ztratila, část byla odvezena do Památníku národního písemnictví a dům se stal nájemním. V ulici panují legendy o archivních artefaktech povalujících se prý bezprizorně na zahradě. Původní sbírka byla samozřejmě pečlivě zaknihována. Jestli se však tento soupis dochoval celý, a kolik se toho ztratilo, po tom jsem nepátral. Lešehradovy knihy jsou poměrně slušně k dostání přes aukro a v antikvariátech. Dnes dům vlastní paní z Lešehradovy přízně, která ale, jak jsem pochopil, nemá zájem o publicitu. Soused z vedlejšího domu, pan Drozd, ředitel Českého hudebního fondu, který na vlastní pěst ještě s někým opatřuje některé domy Prahy 5 pamětními cedulemi, u paní majitelky nepochodil. Dohodl se však v sousedství a na sloupku zdi vedlejšího domu od loňského jubilea visí připomenutí Emanuela Lešehrada z Lešehradu. A nyní básnická verze mého líčení...