O nelehkém osudu

(Seznam článků označených tímto štítkem)

Býti hudebníkem (ale jakým?)

Jaroslav Seifert napsal kdysi svou poslední, 25. sbírku, s názvem Býti básníkem a z ní mi v hlavě zejména utkvěl verš „Kralupy nejsou krásné město / a nikdy nebyly.” To je tedy pravda. A nikdy nebudou. To je sice taky pravda, ale to básník Seifert nenapsal, protože byl mazanej. Mě právě napadlo napsat stať Býti hudebníkem, snad ne svou 25. a poslední. A nechci v ní psát o negativech, jak se tomu celý život snažil vyhýbat i mistr Seifert. Byť po tolika létech zkušeností se statusem „býti hudebníkem” musím říci, že často zpytuji svědomí paní Hudby a ptám se jí, jak to s námi vlastně vůbec myslí. Zrovna tento týden mi jeden profesionální pianista stále opakoval: „Já mám za hraní nízké honoráře.. Ale my hudbu děláme, protože ji milujeme, že ano?” A chtěl po mně přitakání. Když už své souvětí zopakoval potřetí - shodou okolností po mně chtěl, abych za něj vzal hraní v hotelu - řekl jsem mu: „Ano, ale jen jestli miluje také hudba nás.” Když tedy budu nadále psát tak, že začnu tvrdit, že „Kralupy překrásné město jsou”, což by se moc líbilo odborníkům na pozitivní myšlení, pak mi zbývají už jen dva hlavní směry, kterými se mohu ve svém psaní ubírat. A sice buď psát o hudbě jako o zážitcích, které byly důvodem, proč se člověk na dráhu hudebníka vydal. Byly to zážitky životní, kdy je člověk hudbou fascinován, prostě úplně pohlcen a současně si uvědomuje, na rozdíl od člověka v tomto směru méně políbeného, že té hudbě nějak rozumí, že se v ní vlastně neztrácí a že je ji schopen sám tvořit. To je zásadní moment v životě hudebníka. A protože se jednou nohou ocitá v té fascinaci, je pro něho těžké brát v potaz i prozaickou stránku věci. Můj kamarád Jochen Schmidt, bubeník a učitel hudby od Ansbachu, mě obohatil o zajímavou učitelskou výpověď: „Jakmile se mě adept na první hodině zeptá, až se hrát naučí, kolik se dá bubnováním vydělat, rovnou mu řeknu, že nemá smysl, aby se hrou na nástroj vůbec zabýval, protože vím, že z něho bubeník nikdy nebude.” To je, myslím si, výmluvné. Jistě, spousta lidí muziku dělá, protože je prostě baví, hotovo. Ale ne každý chce zůstat celý život amatérem, zvláště když má na víc. A když jste profesionální hudebník, zjistíte, že zážitky spíše zprostředkováváte, protože si těžko můžete dovolit se jim tak bezuzdně oddat, jak to může právě jen amatér a nebo samozřejmě posluchač. Na hudbu se zkrátka musíte soustředit a zasvětit jí život za cenu, kterou podle některých nemá. Všechny hudební časopisy se zabývají výpověďmi hudebníků a jejich „fascinací” hudbou a žehráním na svět. Není nudnějšího čtení, zvláště také proto, že většina toho čtení není upřímná, ani pravdivá. Můžete si být jisti, že každý hudebník si potřebuje udělat reklamu, a to je celé psaní v kronice se štítkem „býti hudebníkem". Takže, vědom si této pasti a zvláštního jemnocitu publika čtoucího můj blog, rozhodl jsem se vydati cestou neotřelou a popsati vám ono „býti hudebníkem” z jediné zbývající možné pozice, totiž šílené rozjařenosti.